RECENZE: Rihanna dává novou deskou sbohem tanečním parketům

Každá party jednou končí. Ta se značkou Rihanna byla velmi intenzivní. Původem barbadoská zpěvačka od roku 2005 vydávala novinku každých dvanáct měsíců a vždy na ni nahrála minimálně jeden globální hit. Osmou studiovou desku s všeříkajícím názvem Anti naproti tomu nyní vypustila po čtyřleté odmlce.

Učinila tak po mnoha odkladech, bez předchozího varování a nezařadila na ni jediný ze singlů, které v poslední době zveřejnila, včetně toho s Kanye Westem či Paulem McCartneym.

Není na ní prvoplánový hit. Rozostřená nahrávka opouští taneční parkety a současná elektronická taneční hudba, která dominuje popu, neprobleskne ani ozvukem.

Rihannin odchod od významné hiphopové značky Def Jam pod křídla vydavatelství Roc Nation působí, jako když na velkém hédonistickém mejdanu prořídnou řady lidí, extáze v krvi přestává působit, rozsvítí se světla, ale parta, která se večer starala o zábavu, ještě nechce jít spát.

A tak hledá útočiště v nějaké afterparty „díře“, kde se věci začínají dít, zatímco „normální lidi“ vstávají do práce. „Radši bych kouřila trávu, pokaždé když se nadechneme. Pokaždé, když mne políbíš. Neříkej, že ti chybím. Jen si mě pojď vzít,“ zpívá Rihanna hned v druhé skladbě James Joint.

Podobně dekadentní atmosféra ovládá většinu stopáže. Svým charakterem tak do značné míry připomíná to, co na podobně koncipované (i vydané) eponymní desce udělala před třemi roky Beyoncé.

Minimalisticky pojatá syntetická produkce plná efektů a líných rytmů slouží jako podklad pro silné melodie i naprosté úlety. Tím prvním disponuje singl Work, který Rihanna nazpívala s kanadskou r’n’b hvězdou Drakem. Zaujme obstarožním dancehallovým rytmem zasazeným do formátu balady.

A také táhlá Kiss It Better se skvěle vygradovaným refrénem i sdělením: chlapče, vykašli se na svoji hrdost. Úlety zaujme za zvukovou hranicí distorze se povalující Woo, v níž z bezstarostné holky, která kdysi na svět mávala deštníkem, nezbyl ani jeden předvídatelný tón.

Anti

80 %

Rihanna

A pak ve chvíli, kdy je zdánlivě jasné, podle čeho, s jakými nástroji a jakou náladou se na desce Anti hraje, nasadí Rihanna desátou písničku Never Ending a úplně změní pravidla. Na kytaře postavená skladba má vyloženě folkový charakter, jako když po tom nočním dobrodružství přijde jam session na hotelovém pokoji.

Otvírá desku pro velké soulové finále, ve kterém se ukáže, co v sobě Rihanna skrývá. Love on the Brain a Higher jsou totiž retro kusy v nejlepší soulové tradici Motownu, plné vášně a výrazu, v nichž zpěvačka ukazuje, co vše svede s hlasem.

Posluchače sice zanechává na konci desky, která obsahuje i slepé odbočky a hluchá místa, dezorientovaného, ale zároveň se zjištěním, že i v současném popu lze na vrcholné úrovni přijít s něčím neočekávaným, co má ambici změnit zavedené postupy. Je jedno, jestli se to povede, ale v tomhle je deska Anti pozoruhodná.