Rolí, která vám přinesla širší povědomí i osudové setkání s Vladimírem Dlouhým, byla sestra dívky, která spáchala sebevraždu ve filmu Den, kdy nevyšlo slunce. Měla jste velkou trému, když jste po letech divadelního herectví přijímala tuto nabídku?
Ano, hlavně proto, že už jsem za sebou měla pár kamerových zkoušek, na nichž jsem se vždycky strašně styděla, a nevzali mě. Tak jsem si řekla: dost, už nikam nepojedu. A v tom zavolali i s nabídkou dobového seriálu Stříbrná paruka, kterou režíroval Jan Schmidt a na kterou moc ráda vzpomínám. Paní režisérka Jitka Němcová se ale ozvala o chvíli dřív a ten scénář Jitky Musilové byl úžasný. První velká zkušenost v televizi a navíc jsme se tam potkali s Mirkem (Vladimírem Dlouhým, pozn. red.).
Týdeník TÉMAVychází v pátek  Jak Petra Jungmanová zvládala období, kdy zůstala sama se dvěma malými dětmi? A má už novou známost? Více se dozvíte v pátečním vydání týdeníku Téma. |
Jiskřilo to mezi vámi na první pohled?
U mě asi jo (smích).
Svého času to byl jeden z největších hereckých idolů, vnímala jste ho tak?
Ne, nevnímala. Ale věděla jsem, že je to výborný herec, který se mi líbí. Byli tací, kteří říkali, že z něj jde někdy až strach. Ale ten dojem jsem neměla, já se ho nebála nikdy.
Říkalo se o něm, že když chce, umí být kousavý.
Ano. Ale já jsem za ním tehdy před natáčením šla s tím, že to je moje první role a že budu ráda, když mi třeba poradí. A myslím, že ta moje upřímnost ho tak nějak odzbrojila. On většinou kousal, když byli kolem něj šlendriáni anebo namachrovanci, takže u mě neměl důvod. Naopak, byl příjemný a vstřícný.
Jenže pak jste musela čelit manželově nemoci...
Jako mladý míval velké potíže se žaludečními vředy. Pak přišlo období zhruba dvanácti let, kterým říkal „ráj na zemi“, kdy ho netrápilo nic. Pak se ale problémy vrátily, ale vždycky, když mu začalo být špatně, řekl: „To jsou ty moje vředy.“ Nenapadlo mě, že by mohlo jít o něco jiného. V prosinci 2009 zkolaboval po představení Příliš drahá Mathilda. Hned začátkem nového roku pak absolvoval všechna možná vyšetření, která mu dělali i předtím na podzim, ale tentokrát už výsledky byly pozitivní a začal těžký půlrok. Chtěla jsem mu pomoct, ale on sám si zvolil jinou cestu. Věděla jsem, že by ve svém životě neměnil nic, on žil tak, jak chtěl.
Taky rád na to téma cynicky žertoval, provokoval starší kolegy řečmi, že zemře dřív než oni...
Dílem černý humor, dílem jako by tušil, co přijde, protože věděl, jak žije.
