Do světa muziky vstoupila Poláková už skrze svou hereckou profesi: pro kabaret Blonďatá bestie, kde ztvárnila Kristýnu Kočí, složila píseň Jsem nevinná. Sama potom měla úspěch s vlastním „moderním šansonem“ Kráva nebo protestsongem Sami, který nazpívala spolu s Davidem Kollerem.
Její aktuální singl Nafrněná za dva týdny nasbíral milion zhlédnutí a teď už atakuje čtyřmilionovou hranici. Kromě chytlavé muziky i textu láká videoklip na plejádu známých tváří. Objeví se v něm herečky Ivana Chýlková, Martha Issová, Lenka Krobotová, Anna Polívková, Petra Nesvačilová, producent singlu i desky Jan P. Muchow a samozřejmě Bára Poláková a její partner Pavel Liška.
Váš klip po dvou týdnech „trhnul“ milion přehrání. Čekala jste něco takového?
Ne, a není to nějaká hraná skromnost. Nečekala jsem to ze dvou důvodů. Zaprvé mi všichni říkali, jaký úžasný „výstřel“ měla Kráva, tak ať nejsem teď zklamaná, a potom YouTube prý nějak změnil systém svých počítadel. Takže jsem se dopředu nijak netěšila. Ale samozřejmě z toho mám velikánskou radost. Kráva tehdy měla milion za tři týdny.
Možná že jedním z důvodů úspěchu je i obsazení. V klipu se objevuje snad každá herečka, na kterou si člověk vzpomene. Dokonce jsem si u některých rychlých záběrů nebyl ani jistý, jestli jsem se nepřehlédl.
Přesně tak to mělo být. Aničku Polívkovou jste nemohl poznat, že?
Spíš u Petry Nesvačilové jsem si nebyl jistý.
Jo, aha, Petra trsá v kotli. Anička je zase zabraná zdálky a pak jde hystericky na záchod, ale otevře nějakou komůrku pro uklízečky. To se vždycky směju, jak se trefí do blbejch dveří a stejně tam zaleze.
Předpokládám, že „hvězdné obsazení“ se povedlo domluvit, protože jde o kamarádky. Takže to vznikalo stylem – Dělám klip, pojď točit?
No jasně. Původně to měl být večírek hereček a holky měly hrát samy sebe, ale na to jsme se pak vykašlali. Bylo by to moc o herečkách a málo obecné. A téma Nafrněné je určitě obecné. No a že tam jsou zrovna tyhle holky? Máme se rády a taky jsem byla vyklepaná, nevěděla jsem, jak to dopadne, tak jsem zavolala těm, o kterých vím, že by mi to v případě neúspěchu neomlátily o hlavu. Se spoustou z nich se známe ještě z DAMU, to je nějakých třináct let, některé jsem potkala až při práci. Třeba s Lenkou Krobotovou jsme loni zkoušely představení a hrozně intenzivně jsme se na sebe naladily. Barmana hraje Jirka Zeman. Někdy si dejte ve druhém plánu jen jeho, jak tam pořád něco kutí. A byť vy ho neznáte, protože jezdí leta po světě s mezinárodním divadlem Krepsko, pro mě je hodnotné, že tam jsou skvělí lidi, kterých si vážím. Všichni zadarmo a všichni mohli mluvit do scénáře. To jsme se scházeli a telefonovali si, aby každý přesně věděl, oč jde. Znám to totiž z druhé strany, jak to člověka víc baví, když do toho díla může sám zasáhnout.
Mimochodem, Lenka Krobotová tam při malování udělá něco strašně divného pusou. To je nějaký efekt?
Vůbec! Ve střižně jsem si to pustila zpomaleně a měla jsem takový záchvat smíchu, až mi tekly slzy. Ukázala jsem jí to a absolutně neví, jak to udělala. A taky se málem počurala. Myslím, že i lidi si na tom frčí. Je to neuvěřitelné.
Album by mělo vyjít začátkem listopadu, ale myslím, že zatím nikdo neví, co od něj má čekat. Bude to třeba podobné Krávě?
Ne, to vůbec ne. Někdo se mě ptal, jestli jsem zpívající herečka. Co na to odpovědět? Pro mě je to i trochu hanlivé... Zní mi to jako „taková ta zpívající herečka, co se o něco snaží“. Krávu jsme s Markétou Stehlíkovou napsaly ze srandy bez jakékoliv ambice. Ale pak jsem psala a psala a už to jsou čtyři roky. Tak doufám, že nějaký posun bude znát. Myslím, že Honza Muchow dává té desce parádní šmrnc. A David Hlaváč, se kterým jsme složili víc než polovinu písní, taky. Ke dvěma věcem pak dělal muziku sám. Jmenují se Ego a Ona a jsou to tak krásný písně, že jsem do nich vůbec nezasahovala. Opravdu se povedly. On je hrozně dobrý a já jsem šťastná, že jsme se potkali. Takže čekejte moderní pop říznutý elektronikou. Asi. Tahle žánrová zařazení já nemám vůbec ráda. Stejně je to všechno už teď tak pomíchané. Ale takhle nějak to říká Honza Muchow, a ten rozumí všemu.
Na Nafrněné mě mimo jiné hodně baví text. Nikdy by mě nenapadlo, že bude fungovat refrén postavený na tomhle slově. Jak jste na to přišla?
To se prostě stalo. Kamarádka říkala, že se na mě ptal jeden kluk, že o mně slyšel, že jsem „nějaká hrozně nafrněná“. To jsem úplně žasla! Všichni pořád někoho řeší, vědí nejlíp, co by na místě druhého dělali, a nikdo se nezeptá toho dotyčného. Ano, zasmála jsem se tomu, ale bylo mi to zároveň i líto. Myslím, že každý takovéhle křivdičky někdy zažil, vždyť to začínalo už ve školce, pak ve škole... O tom je ta písnička. Ať si to lidé řeknou navzájem. A pokud na to někdo nemá koule, ať nepomlouvá.
A u herců je ještě navíc ten problém, že je lidi vnímají skrz jejich role.
To je pravda. Ale to je trošku něco jiného. Ta píseň není o slavných lidech. To se přece týká všech možných sociálních skupin. Učitelek, kuchařek, bankéřů, novinářů, lidí v kancelářích...
Jak vidíte po úspěchu singlu budoucí prodeje desky?
Fyzické nosiče se prodávají tak málo, že jsem si lámala hlavu nad tím, jak za tu cenu nabídnout lidem něco, co by jen nehodili do přihrádky v autě. Spojili jsme se s designérem Petrem Bakošem, a ten navrhl lampu, která se složí z osmi kousků tenkého látkového papíru, který najdete v krabičce spolu s bookletem. Na každém papírku je mou rukou napsán kousek nějakého textu tak, jak vznikal. Takže tam je spousta přeškrtaných slok a tak. Třeba Kráva měla ještě další čtyři sloky, které nikdo nikdy neviděl. Deska bude stát myslím kolem 350 korun a takovéhle svítidlo od Petra by normálně taky stálo tak tři stovky, možná víc, to nevím. Plus jako bonus ty texty, zachycení tvůrčího procesu, protože v bookletech je většinou až ten výsledek.
Kudy vlastně vedla vaše cesta ke zpěvu a ke skládání písniček?
Na DAMU se samozřejmě zpěv učí. Už asi šest let hraju jedno zpívané představení, v pražském divadle Rubín jsem skládala pro tamní politické kabarety. Ono to vznikalo tak nějak plíživě, až si to tu svou cestičku našlo.
A o vlastní desce jste snila?
Ne. To fakt přišlo samo. První písnička, kterou jsem udělala, byl Pas. Hrála jsem ji v pořadu Barování. To byl větší zlom než potom úspěch Krávy. Složíte nějaké písničky, dojdete na Barování, a zjistíte, že to lidi baví. Když jsem na Barování zpívala před pěti lety poprvé v životě, seděl v první řadě Karel Gott s panem Hanzlíkem, tak si umíte představit, co mi dělala kolena. Zpívala jsem právě Pas a Udavačku.
Udavačka taky vznikla na reálném základu?
V Českém Krumlově jsme se do rána trochu bavili v baru a jedna paní na nás pořád volala policajty. Já jsem si už tehdy slíbila, že o ní napíšu písničku. Nakonec však na desce Udavačka není. Mimochodem, po Krávě jsem dostala nabídku na album, kterou jsem odmítla, protože jsem neměla dostatek materiálu. Takže si opravdu neplním nějaký sen, čehož se v Supraphonu trochu báli – jestli nepatřím mezi herečky, co si chtějí desku odškrtnout jako splněnou povinnost a dál už nic nedělat. To vůbec ne.
Plánujete tedy po vydání desky i koncerty?
Ano, ano. Právě v tom stejném složení, jak jsme nahrávali. Musíme ale zohlednit miminko. Ono si samo řekne, jestli už můžu, nebo ještě ne. Nevím, jestli zahrajeme pár koncertů už v prosinci, nebo začneme až na jaře. To si zatím nechávám otevřené.
A co chystáte jako herečka?
Teď nic, budu mít mateřskou pauzu. Ale v srpnu budu točit film Kvarteto, který s hudbou také velmi souvisí, ze scénáře jsem nadšená. Napsal ho Lubomír Smékal s Miroslavem Krobotem, který bude film režírovat. Moje postava hraje na cello. Budu celý rok cvičit a pokusím se naučit co nejvíc. Už se strašně těším.
