RECENZE: Po Velké nádheře teď Sorrentino šíří krásu filmem Mládí

Karlovarské publikum má vkus. Cenu diváků letos udělilo snímku Mládí, který teď festival spolu s ČT a distribuční firmou Aerofilms uvádí do kin. Film nelze převyprávět, pouze shrnout jediným slovem: překrásný.

Tak krátce po sobě Paolo Sorrentino druhou sošku Oscara nedostane, ale to neznamená, že by mezi jeho předloňskou Velkou nádherou a letošním Mládím ležela propast. Naopak režisér navazuje, kde minule skončil; hrdinům přidal na věku, ale znovu vyhledává, vyznává a šíří krásu. S humorem, něhou, melancholií. A s katarzí, což je zážitek v dnešních kinech tak vzácný, že očišťuje už jen sám pohled do zkamenělého hlediště, prociťujícího každičký tón Prostých písní i během závěrečných titulků.

Dva kamarádi v lázních

Prosté písně se jmenuje nejslavnější dílo uznávaného skladatele a dirigenta v královském podání Michaela Cainea. Už je nikdy nechce hrát, ani před britskou královnou, jejíhož ceremoniáře vyhazuje s kouzelně jedovatou zdvořilostí; s prací skončil. Jeho dlouholetý přítel, neméně známý režisér, kterého stejně bravurně hraje Harvey Keitel, naopak odpočinek odmítá.

Mládí

80 %

Itálie / Francie / Švýcarsko / Velká Británie, 2015, 118 min

Režie: Paolo Sorrentino

Hrají: Michael Caine, Harvey Keitel, Rachel Weisz, Paul Dano, Jane Fonda a další

Kinobox: 72 %

IMDb: 7.3

I na tradiční společné dovolené v luxusním švýcarském hotelu chystá další film pro svou celoživotní hvězdu, již krátce, ale výmluvně ztělesní Jane Fondová. Ale hlavně spolu letití kamarádi pozorují, tipují, odhadují a glosují ostatní hosty lázní, což skýtá i publiku v kině neskutečnou zábavu, zrozenou spojenectvím intelektu a obraznosti. Oběma totiž vládne Sorrentino způsobem, který nemá obdoby, jeho představivost má vždy účel i vtip.

Papírek, jímž muzikant udává rytmus stádním procedurám šouravých pacientů. Koncert kravských zvonců, který diriguje na pastvině. Sázky s kamarádem, kdy už konečně promluví mlčenlivá dvojice u vedlejšího stolu jídelny, jejíž vznešenou noblesu nečekaně protrhne facka jako hrom.

Zjevení nahé Miss Universe v bazénu nebo akt rozkoše v lese – okamžiky, jež činí z obou kmetů jen trochu kultivovanější šmíráky. Bláznivý „hříšný“ videoklip hvězdičky populární hudby. Legendární fotbalista Maradona funící s tenisovým míčkem.

Učitel horolezectví objevující krásu z výšin tréninkové stěny či herec zahořklý kvůli slávě zrozené tuctovou rolí robota – to jsou ojedinělé a nádherné motivy, z nichž některé připomenou svou náladou i motivací amerického oscarového vítěze, tragikomedii Birdman. Také té totiž vládl zhrzený herec s vyššími ambicemi. Paul Dano coby jeho kolega z Mládí, který vyděsí hotel v převleku za Hitlera, pronese jednu z určujících vět filmu: „Musíme si vybrat, co stojí za vyprávění: hrůza, nebo touha. Já si vybral touhu

Nenápadný vzkaz

Sorrentino si touhu vybral také, a dobře udělal. Ve druhé půli snímku se sice v melancholickém oparu opojných obrazů již trochu utápí, jako by dlouze hledal co možná přirozené vyústění příběhu, k němuž směřuje. Ale přesto ve finále znovu překvapí, a třebaže se jeho hrdinové ve vláčném tempu masáží, koupelí, procházek a hotelových estrád líně a sladce nudí, sám film Mládí nenudí ani na okamžik.

Nepoučuje, nevyslovuje. Ponechává ve hře obě možné volby zralého věku, jenž tolik lpí na jistotách svého zanikajícího světa, rituálů i sebeklamů a tak nerad se jich vzdává, neboť už má právo odmítat.

A vůbec nejčistší pointu lze vyčíst z Prostých písní, k nimž se příběh obloukem vrací. Protože Mládí se od stáří nedočká žádné spasitelsky velkohubé moudrosti, pouze nenápadného vzkazu, že vztahy jevící se v očích dětí tak složitě jsou ve skutečnosti prosté, čisté a věčné.