„My jsme si nelezli do zelí. Na každého přišla puberta jindy, a tím i myšlenky na ženy. Jsme od sebe šest let, takže každý jsme byli v tomto ohledu jinde,“ říká Jan Neckář.
K hudbě inklinovali oba již od malička a měli v tom podporu i od rodičů. „Rodiče nás podporovali. My jsme oba zpívali, ale já jsem nejdřív vůbec nevěděl, co budu dělat. Maminka neměla moc peněz, takže jednou jí můj učitel na violoncello radil, ať mě dají do vojenské hudební školy v Roudnici, kde se o mě postarají. Což se nakonec stalo,“ popisuje své hudební začátky Jan.
Zato Václav si byl od mládí jistý, co che dělat. „Toužil jsem po DAMU, ale třikrát mě nevzali. Dvakrát protože jsem neměl talent, potřetí jsem ho dle profesorů měl zase až moc,“ směje se Václav Neckář, který se nakonec učil školou života a uspěl.
Jejich společné koncerty byly tehdy jiné, používali totiž světelné efekty. „My jsme jako první měli koncert zaměřený na světla. Nejdřív jsme vystupovali jen v divadlech, kde v tomto směru bylo dostatečné světelné vybavení. Pak nás zvali na stadiony a do sokoloven, to už jsme museli nakoupit vlastní světla. Byl to pro diváky velký zážitek,“ vzpomíná Jan Neckář.
Dodnes před koncertem pociťují trému a vždy jsou překvapení, jak jejich písničky oslovují i mladé publikum. Především píseň Půlnoční, kterou Václav nazpíval s kapelou Umakart. „Je to pro nás takový zázrak. Neskutečné štěstí. Byla to šťastná konstelace. Byl jsem u začátků, když se písnička rodila, a povedlo se. Přitom jsme si už mysleli, že máme vše hotové a dáme prostor mladým. Nakonec se stal opak a za staříky přišli mladí a chtěli něco od nás,” s úsměvem přiznává Václav, jemuž v současné době vzdává poctu muzikál Mýdlový princ v divadle Broadway.
„Mám z toho velkou radost,“ říká k muzikálu Václav Neckář. Stejnou radost mu ale dělají málo známé kapely, které se jím nechávají inspirovat. „Nedávno mě překvapilo pozvání od kapely Fíha na jejich koncert. Kluci by mohli být mými vnuky. Pozvání jsem s obavami přijal a s bráchou do Ostravy odjel, ale vůbec jsem netušil, co je to za muziku a co kluci hrají. Najednou ten zpěvák začal zpívat moje písničky a zpíval je dvě hodiny. Bylo to neuvěřitelný a krásný. Už jsme taky společně udělali několik koncertů,“ popsal Václav Neckář.
Bratři Neckářové plánují koncerty do menších sálů a menších divadel, kde chtějí prezentovat komornější věci.
Václav Neckář je třináct let po mozkové příhodě zvládá dobře. „Já se cítím dobře. Koncertuji, někdy i dvě vystoupení denně. Chodím pravidelně k lékaři a držím dietu. Shodil jsem přes dvacet kilo. Základ je jíst pravidelně pětkrát denně malé množství a necpat se v noci,“ popisuje zpěvák, který se musel učit všechny texty od začátku. „Bylo to těžké období, ale naučili jsme se s tím žít. Nic jiného nezbývalo. Vymysleli jsme, jakým způsobem se to dá překlenout. Logopedka poradila, jak se naučit texty a Vašek byl hozen do vody, takže první koncert byl v Lucerně. Brácha to musel zvládnout a on chtěl,“ popsal Jan.
Ačkoli jsou spolu Jan a Václav celý život, ponorka jim nehrozí. Volný čas tráví odděleně. „Jelikož bydlím mimo Prahu, tak se vždy po práci vytratím. Dovolené trávíme každý zvlášť, jinak bychom se asi poprali. Aspoň se pak na sebe zase těšíme,“ přiznává Jan a Václav přikyvuje. „Myslím si, že nám to takto maximálně vyhovuje.“
