Nikoli obávaní útočníci, nýbrž nešťastně zamilovaní, kteří své touhy stále kontrolují a vědí, že je nikdy nebudou smět naplnit. Tak se jeví ve filmu Veroniky Liškové skupina lidí s diagnózou pedofilie. „Když ho mám rád, tak mu přece nemůžu ublížit,“ vysvětlují svůj vztah k dětem.
Snímek obsahuje silné okamžiky. Zvlášť Danielovo vyznání, že miluje šestiletého syna svých známých, jeho rodičům se přiznal a smí k ním jezdit na návštěvy dál; zatím. Nechybějí ani prvky zábavné, „hymny“ pedofilů či mikulášské líčení.
Ale protože chybí příběh, zbývá jen portrét, a z něj se šíří pocit, že jeho hnacím motivem je umělecká sebestřednost. Mladík často opakuje, že studuje literární akademii, chce být spisovatelem, o své kletbě vydal knihu, hraje o ní divadlo. Čili módní coming out se tu jeví jako cílená cesta k publicitě.
