RECENZE: Kdo je ten chlap, kterého zná celý svět jako Boba Dylana?

Kniha Davida Daltona Kdo je ten chlap? s podtitulem Hledání Boba Dylana je dalším cenným příspěvkem k mapování jedné z nejvýznamnějších kulturních osobností posledního půlstoletí.

Kdo je ten chlap? (obálka)

Nikdo jiný není na relativně chudém českém trhu tohoto oboru tak četně a kvalitně zmapován. Českého překladu se v nedávných letech dočkaly Dylanovy „záblesky paměti“ s názvem Kroniky, prakticky kompletní zrcadlové anglicko-české vydání jeho písní Texty 1962–2001 i výborná biografie Howarda Sounese Down The Highway. Před pár měsíci pak vyšla první knižní „dylanologická“ studie z pera českého autora, Mýtus Boba Dylana od Jakuba Guziura.

Ediční příprava

Kniha jednoho ze zakládajících redaktorů magazínu Rolling Stone Davida Daltona má v české verzi už od prvního otevření několik velkých výhod. Nejen to, že má pěknou obálku a příjemnou grafickou úpravu.

Kdo je ten chlap?

90 %

Napsal David Dalton

Přeložil Ladislav Šenkyřík

Vydalo 65. pole

Překladu se ujal zkušený anglista a amerikanista Ladislav Šenkyřík, je tedy evidentní, že jazykovou kvalitu není třeba příliš zkoumat (u citátů z písní si převážně pomohl verzemi z výše zmíněného textového kompendia, které překládali dylanovští specialisté Gita Zbavitelová a Michal Bystrov).

A odpovědným redaktorem je Michal Plzák, jedna z nejspolehlivějších „chodících encyklopedií“ české dylanologie, takže čtenář se prakticky nemusí zabývat pochybnostmi o fakticitě knihy. Tak má správná ediční příprava vypadat vždy a nakladatelství 65. pole by mohlo posloužit za dobrý vzor mnohým svým konkurentům.

Dylanovské psaní

Bob Dylan v 60. letech

Titul Daltonovy práce je zvolen přesně. Autor totiž skutečně zkoumá především otázku „kdo je ten chlap?“, kterého zná celý svět jako Boba Dylana. V hledání odpovědi (kterou v podstatě stejně nenajde, jako nikdo jiný na světě včetně objektu samého) si bere na pomoc nejen víceméně chronologicky vyprávěný životopis a citáty z Dylana i zástupu těch, kteří mu byli v různých obdobích nablízku, ale ve značné míře i odkazy na jeho písně.

Těmi je Daltonův text doslova prošpikován a amatérský znalec může sám se sebou „závodit“, které slovní spojení či fiktivní citované jméno z které písně pochází. Na pomoc si koneckonců může vzít obsáhlý poznámkový aparát v závěru knihy.

Způsob, jakým Dalton píše, je vlastně hodně dylanovský, i písničkářovy texty jsou plné odkazů a citací – to vede k jeho častému označování za největšího zloděje v dějinách populární hudby. Jenže jak Dylan, tak Dalton zasazují citace do vlastního textu, žijícího svým životem a vyprávějícího vlastně o něčem zcela jiném.

Daltonův styl je vyloženě literární, protože Kdo je ten chlap? běžné publicistické psaní používané v biografiích daleko přesahuje: imaginací, „rock’n’rollově“ překotným, a přitom přesným stylem, ba i smyslem pro humor.

Pravdu nenajde

Dalton nemá ambice říci o Dylanovi úplně všechno. Přestože čtyřsetstránková kniha by teoreticky ono „všechno“ mohla obsáhnout, písničkář je tak komplexní, podivná i podivuhodná osobnost, že je třeba vyzobávat jen to podstatné.

Bob Dylan a Andy Warhol

Autor však má dar vybrat to skutečně zajímavé. Když třeba píše o slavném Scorseseho dvoudílném dylanovském dokumentu No Direction Home, stačí mu na to dva odstavce. A vyprávění o tzv. Bobfestu, na kterém se sešlo v roce 1992 do Madison Square Garden prakticky všechno, co má ruce, nohy a kytaru, se mu vejde do odstavce jediného.

Naproti tomu dokáže stránky a stránky rozebírat Dylanovy vzory, Dylanova celoživotní „přestrojení“ nebo koncerty, které byly ať pro svou sílu, nebo naopak tragičnost vždy zásadní složkou jeho osobnosti.

V podtextu Daltonova psaní je však jakási neurčitost, která nemá nic společného s evidentně pečlivým vyzdrojováním všech informací. Autor staví vlastní nebo citované teze, ale nikdy si není jist, zda v jejich jádru není nějaký omyl daný Dylanovou celoživotní hrou s různými pohledy na pravdu.

Bob Dylan na obálce čínského časopisu

Kdo je ten chlap? přináší na jednu stranu přehršli informací o Bobu Dylanovi, ať už recyklovaných známých faktů, byť často zasazených do neznámých kontextů, nebo novinek (alespoň pro čtenáře, jemuž není dylanologie hlavním životním tématem), na stranu druhou vlastně – jistěže záměrně – trochu mate.

Klade otazníky, které jsou ovšem mimořádně vzrušující, stejně jako Dylanovy písně, jeho knihy, skoro vše, co udělá. I v Dylanových omylech – a nebylo jich za ten dlouhý život málo – lze vlastně najít velké kouzlo. Autor je nachází. A dělá to takovým způsobem, že se zhruba od poloviny knihy čtenář nemůže zbavit otázky: Kdo je ten chlap, který tuhle knihu napsal? Není Dalton vlastně další Dylanův „Alias“?