Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona (10 %)
S podtitulem O lásce, samohaně a bytostné potřebě Boha přivedlo Divadlo Husa na provázku pod kopuli planetária na brněnské hvězdárně příběh o Marku Chapmanovi, jenž zastřelil v New Yorku bývalého člena kapely Beatles Johna Lennona. Už zcela nevyrovnaný a neobjevný scénář Ondřeje Novotného, který jen rozmělňuje známá fakta a s pochybnou morálkou věnuje celý kus „vysvětlování“ činu zamindrákovaného lúzra, je dost velký průšvih.
Ovšem režie Vladimíra Morávka z onoho kusu učinila tak neskutečně uřvanou, křečovitou a nesdělnou hru, že divák musel začít pochybovat o příčetnosti inscenátorů. Herecké výkony neexistují, jen patos a nepřetržité zmítání se podpořené pod akusticky dokonalou kopulí ještě mikroporty a mikrofony, takže hygiena by zde musela naměřit překročení všech snesitelných norem. Kromě titulního představitele Dalibora Buše v nezáviděníhodné roli nepřetržitě na scéně excitovaného budoucího vraha všichni ostatní jen nelogicky těkají po scéně či na sedadlech a v řadách mezi diváky, což doplňují kvílením, ječením a křečovitým hihňáním. Na kopuli planetária se mezitím klipovitě střídají čtverečky s filmovými sekvencemi či fotografiemi Chapmana, Beatles, jejich fanoušků a střípků tehdejšího dění, jež se do omrzení opakují.
Deset procent si zaslouží jedině živá hudba kapely Big Beatles, převážně ovšem česky otextované původní písně Brouků, znovu však nesnesitelně nahlas nazvučené.
Moje výchova k herectví (20 %)
„Pedagogická poéma podle K. S. Stanislavského a J. A. Pitínského“ je dalším velkým zklamáním. Studenti činoherního herectví Janáčkovy akademie múzických umění tu za vedení režiséra Pitínského měli ztvárnit scény z učebnice Moje výchova k herectví, potažmo Metodu „básníka herectví“ Arkadije Nikolajeviče Torcova. Jednotlivé scénky jsou ovšem zahrané ve stejné nepravděpodobné křeči jako u výše zmíněného kusu, s prapodivným patosem, jenž snad měl být parodií prožitku, ale ve výsledku diváka po několika minutách znechucuje a nudí.
Patrně jde o režijní záměr, který však u nezkušených mladých pohříchu nevyšel. A nepomáhají ani další složky, především příšerné a nelogicky vybrané kostýmy, mezi nimiž vévodí bílé svatební šaty z půjčovny, neforemné kraťasy a růžové košile. Výsledkem je odtažitý dojem hnusu, prázdnoty a zbytečnosti, který však nevybízí k účasti, solidaritě ani pochopení. Jen otravuje.
Zvonokosy (65 %)
Český muzikál Jindřicha Brabce a Petra Markova podle stejnojmenného francouzského románu Gabriela Chevalliera si vybrali studenti Janáčkovy akademie múzických umění pro první premiéru sezony v Divadle na Orlí. Slušné herecké i pěvecké výkony, obstojná hudba živé kapely a režie Sylvy Talpové, která nevymýšlí nic překotného, takže ani nelogického, spolu s příjemnými písněmi a dobře známým komediálním příběhem „boje o veřejný záchodek“ v malé francouzské vesničce nemohly zklamat.
Nad průměr celkový dojem vytáhlo několik opravdu talentovaných výkonů studentů muzikálového oboru, který má pro Brno z čeho vybírat. Na jediné vysokoškolské muzikálové studium u nás se totiž podaří každoročně ulovit tanečně, pěvecky, herecky a samozřejmě i fyzicky disponované adepty z celé naší i Slovenské republiky. A to je znát.
