Chvílemi to dokonce vypadalo, jakoby se na hradeckém letišti odehrávaly dva festivaly najednou. Kromě jistot, na které tuzemské publikum slyší, jako je Divokej Bill nebo Mandrage, se v Hradci letos naplno vrhli na progresivní dramaturgii tvořenou množstvím menších mezinárodních kapel, které mají ještě kariéru před sebou. Platilo, že každý si může najít, co mu vyhovuje.
Vystoupení Manu Chaa spadalo jednoznačně do první kategorie. Se svou současnou kapelou La Ventura jedna z největších hvězd world music představila energickou smršť písniček, které ale publikum slyšelo už tolikrát, až působí jako klišé. I když kapela vystupuje v úsporné čtyřčlenné sestavě a nástrojově se tak Chao vrací k poetice i jisté syrovosti své někdejší kapely Mano Negra, koncert měl švih a plný zvuk.
Jenže jeho nejsvětlejší momenty patřily starým a jemně řečeno poněkud ohraným hitům z desek Clandestino či Próxima Estación: Esperanza. Zbytek dlouhého koncertu se topil v jisté jednotvárnosti a přílišném stylovém sázení na jistotu. Nebylo to špatné, ale tomuhle retru prostě chyběl moment překvapení. I tu svoji čepici jako by Manu Chao nepřevlékl už dvacet let.
Ten naopak nabídlo skvělé vystoupení třiadvacetiletého písničkáře Toma Odella, který předvedl především své písničky ze silného debutu Long Way Down. Zatímco na desce se občas příliš topí v patosu, jeho koncert měl v sobě značnou energii.
Odellova drzá hra s harmoniemi, hráčský um i schopnost prodat písničku v lecčems připomněly ranou tvorbu Eltona Johna. Jeho zařazení do programu bylo přesně tou správnou sázkou na interpreta, jehož jméno u nás značné množství návštěvníků vůbec nezná, ale přesvědčivým vystoupením se na tom ledacos změní.
To herecké jméno Stevena Seagala zná z akčních filmů skoro každý, ale jeho bluesovou tvorbu málokdo. Příjezd Seagala byl jako slušně napsané drama. Kvůli dopravním zácpám ve Francii nakonec známý ranař vystupoval místo sedmé večerní na hlavním pódiu půl hodiny po půlnoci na střeše Red Bull Busu.
Nutno říct, že právě menší pódium Seagalovi zachránilo kejhák lépe než neprůstřelná vesta. Kapela, se kterou objíždí svět, je totiž čistá "žánrovka". Jeho bluesový set zahrnoval vytříbené hráčské dovednosti a ponoření do stylu, ale chyběly mu hity i komunikace s fanoušky.
Poněkud "vyžraný" Seagal sice hrál na kytaru velmi dobře, ale na velkém pódiu by se svou kapelou působil přinejmenším rozpačitě, nejlépe by se hodil někam do malého stanu s barem. Jakkoliv najeho skupině bylo sympatické, že řeší jen hudbu samotnou a nic okolo, Rock for People Steven Seagal rozhodně "nezabil".
Biffy Clyro na Rock for People 2014.
Téhle úlohy se totiž už před tím beztak sebevědomě ujali Biffy Clyro. Do půl těla svlečení Skotové předvedli rockovou show hodnou velkého pódia i jména, které mají na mezinárodní scéně. Tvrdé rockové riffy i smysl pro melodie dalo jejich koncertu opravdu "mohutné" vyznění. I když, co se diváků týče, stejně jako u loňských Queens of the Stone Age platilo, že k takovýmhle kapelám musí ještě tuzemské publikum dorůst.
Rock for People sázkou na ně potvrdil svou pověst hudební přehlídky, jejíž pořadatelé se krom sázek na jistotu nebojí riskovat a posunovat tuzemskou festivalovou scénu dopředu. I díky tomu byl start dvacátého ročníku hodně silný. A pro toho, kdo chtěl, i objevný.
