Snímek, který polská absolventka pražské FAMU připravuje, vznikne podle románu polské spisovatelky Olgy Tokarczukové Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. "Láká mě vždycky nejvíc to, co jsem si ještě nikdy nezkusila," shrnula režisérka svou volbu v exkluzivním rozhovoru z Los Angeles, kde dokončuje pro NBC svou televizní verzi hororu Rosemary má děťátko.
Román Tokarczukové, jenž nese název podle citátu z básně Williama Blakea, nedovedou ani literární kritici jednoduše zařadit. Říkají mu morální thriller a srovnávají ho se Jménem růže, neboť také kombinuje mysterium s filozofií. Proč jste si ho vybrala vy?
Právě proto, že zosobňuje to, co mě odjakživa nejvíc láká a co jste právě popsala, totiž nejednoznačnost žánru. Potkávají se v něm trochu feminismus, trochu anarchismus, zároveň klasická detektivka se záhadnými mrtvolami i silný motiv vzpoury. Také se točí kolem zdánlivě samozřejmých věcí, které se však dotýkají společenských témat, a navíc má ohromně zajímavý místopis.
O čem je předlohaKnižní předloha Tokarczukové označovaná za "morální thriller" se plným názvem jmenuje Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, což je citát Williama Blakea, oblíbeného básníka hrdinky, která doučuje angličtinu. Inženýrka, která přesídlila z města na venkov, žije v Kladské kotlině na česko-polském pomezí. Když se tu začnou objevovat mrtví lidé, dojde žena stranící zvířatům k názoru, že se tak němé tváře mstí za kruté zacházení, policie však podivínku nebere vážně. Spisovatelka ústy své postavy popisuje i odlišnost sousedících národů. Poláci jsou podle ní "neurotičtí individualisté", kteří poučují a urážejí, kdežto Češi "dovedou klidně diskutovat" a prý se nehádají – už proto, že čeština se k hádkám nehodí. Agnieszka Hollandová plánuje natáčení v příštím roce, hodlá obsadit české herce. |
Takže vás přitahuje příležitost, jak ve filmu propojit polské s českým?
Nejen to. Kladská kotlina, kde hrdinka románu žije, leží na pomezí. Sudety, Polsko, Česko - protíná se tady duch všech tří kultur, ale současně tu panuje jedna velká prázdnota. Příběh má roviny hravé i polohy vážné, což vlastně představuje typicky český, tragikomický přístup k vyprávění.
Jenomže kniha stojí na osobním pohledu ženy považované ve vsi za podivínku, která třeba čte ve hvězdách nebo bytostem kolem sebe dává nezvyklá jména. Jak vůbec přepíšete do filmové řeči natolik zvláštní příběh?
Jak to udělám, to už naštěstí vím, ale neprozradím. Myslím, že ještě nikdo na takový klíč zatím nepřišel. Samozřejmě budu s tak netradičním žánrem bojovat, ale výchozí podobu scénáře už mám.
Psala jste ho sama?
Ne, ve dvou, společně s autorkou předlohy. Mohu vám říci, že Olga Tokarczuková je velice zajímavá, živá a zvídavá dáma, takže jsme při psaní zažívaly zábavné dobrodružství.
Víte už, kdo bude hlavní hrdinku hrát?
Ano, asi už to vím, ale jméno ještě nebudu zveřejňovat. Určitě to bude polská herečka. Dělali jsme na hlavní roli opravdu velký casting, viděla jsem snad všechny herečky v příslušném věku a padl na mě smutek. Většina z nich totiž patří ke generaci žen svým způsobem zahořklých, což se týká i Češek; koneckonců také v tom najde film další vypovídací hodnotu. Ale mohu vám alespoň napovědět: kdybych Přes kosti mrtvých natáčela na Západě a v angličtině, pak by hlavní ženskou postavu vytvořil někdo jako Judi Denchová.
V knize autorka mimo jiné rozvíjí tezi, že Poláci jsou sebestřední hádaví cholerici, kdežto Češi se umějí klidně dohodnout, neboť v češtině se prý ani nedá moc nadávat. Myslíte si to taky?
Víte, tady se do určité míry odráží dobová idealizace Čechů, zažitý stereotyp příznačný pro jisté pokolení Poláků, pro něž se Češi stali jakýmsi vzorem. Ostatně o tom příznačně píše ve svých knihách Mariusz Szczygiel. Ale na druhé straně musím potvrdit, že v něčem má naše spisovatelka pravdu, po jazykové stránce se čeština skutečně hodí k nadávání daleko méně nežli polština.
Počkejte, vy jste si nikdy během natáčení Hořícího keře nezanadávala od plic v češtině?
Marně pátrám v paměti, asi opravdu ne. Jestli jsem snad dvakrát třikrát vykřikla Zavřete klapačky nebo něco v tom smyslu, tak to bylo moc. Nevím, možná to bylo spíše tím, že jsem měla u Hořícího keře tak skvělý, pohodový štáb. Ale polsky se opravdu nadává líp, až zase přijedu, naučím vás to.
Budu se těšit. Kdy to vlastně bude? Neboli jak daleko jste s televizním projektem Rosemary má děťátko, kvůli kterému jste cestovala mezi Los Angeles a Paříží, takže jste nemohla přijet ani na udílení Českých lvů?
S Rosemary už jsem ve střižně. Bylo to celé trochu bláznivé, protože projekt vznikal hodně narychlo, během pár dní se o něm rozhodlo, následovaly krátké přípravy, intenzivní natáčení a do půli května musím výsledek odevzdat, protože to chtějí hned nasadit do vysílání. Jde o televizní pojetí, tedy dějově bohatší než původní film, ale troufám si říci, že to dopadlo dobře.
Je pravda, že vaši Rosemary si zahrála černošská herečka, konkrétně Zoe Saldana známá například ze sci-fi Avatar?
Ano, byl to záměr a je skvělá. Její Rosemary se také poněkud změnila, bere osud více do svých vlastních rukou. Ale hlavně doufám, že překryje ten klinický obraz ustrašené Mii Farrowové z původního filmu Romana Polanského.
Mohu ještě zkontrolovat, jestli vám Českého lva ze režii Hořícího keře na dálku doručili?
Ano, poslali mi ho, v pořádku dorazil, mám ho doma a vypadá moc hezky. Nejenže pro mne symbolizuje poctu, že mě čeští kolegové přijali mezi sebe, ale navíc působí i esteticky. Zkrátka cena jako Český lev, na kterou je pěkný pohled, potěší dvakrát.
