Aj Wej-wej
Novinářský styl Barnabyho Martina vyžaduje od čtenáře plné soustředění. Nejde ani o čistý přepis rozhovorů, byť takové pasáže tvoří podstatnou část knihy, ani o čistě chronologický či esejistický útvar. Autor vytváří mozaiku historiografických faktů i osobních zkušeností (děním v Číně se dlouhodobě zabývá), které doplňuje Aj Wej-wejovými úvahami i vyprávěním konkrétních zážitků z jeho života.
Zásadní část tvoří Aj Wej-wejovo uvěznění z politických důvodů a pokus o zlomení jeho veřejného odporu vůči zvrhlému totalitnímu režimu, který v jeho zemi přes narůstající relativizaci ze strany Západu stále přetrvává.
Je však pozitivní, že Martin téma dnes možná nejznámějšího Číňana nezjednodušuje jen na jeho politické postoje a aktivity. Velkou měrou se zabývá právě Aj Wej-wejovým uměním. U něj bývá jako hlavní inspirační zdroj uváděn Marcel Duchamp, umělecká tvorba však u tohoto muže samozřejmě přímo souvisí s politickými poměry a jeho postavením v jejich kontextu.
Ostatně i západní svět začal o Aj Wej-wejovi hovořit až po jeho slavné instalaci objektu porcelánových slunečnicových semínek v londýnské galerii Tate Modern v roce 2010 a zároveň po zjištění jeho politických aktivit, o kterých dával vědět na internetu a sociálních sítích.
"Na první pohled by ho bylo možné považovat za moderního dadaistu, člověk si však musel uvědomit, že jde o dadaismus provozovaný v režimu, který připomíná kombinaci Huxleyho románu Konec civilizace a Orwellovy dystopie 1984," přesně charakterizuje Martin.
Ovšem tím nejpodstatnějším, co kniha Viselec, pojmenovaná po jednom z Aj Wej-wejových raných děl, západnímu čtenáři přináší, je možnost nahlédnout na základě konkrétního příkladu do praktik režimu, který je sice komunistický, ale od známé praxe sovětského okruhu se výrazně odlišuje.
Respektive – v lecčem připomíná spíše 50. léta než nové století. "Nemám ani potuchy, kdo rozhodl o mém zatčení. A netuším ani, kdo mě nechal propustit," říká Aj Wej-wej. A z takových slov mrazí.
