Každý je jiný, jedno však mají oba české dokumenty vstupující právě do kin společné: krajní výprodej soukromí.
DK (60 %)
Pro nezasvěcené může být objevem už sama existence, profesní věhlas a tvorba muže, který podle kolegy navrhl pro pražskou Letnou objekt "lepší než Kaplický". Nicméně experimentálně stylizovaná skládanka jako by odrážela spíše snahu režisérky ujasnit si konečně, jestli žila s géniem, nebo s šílencem, s velkým umělcem, nebo velkým sobcem.
Spali na zemi, okna ucpávali starými kalhotami, pro tříčlennou rodinu měli jeden špekáček, neboť nekompromisní provokatér neuznával pravidla, sbíral ceny za domy, v nichž lidé nechtěli bydlet, takže ztrácel zakázky a hromadil dluhy.
Díky bohatým soukromým záznamům je film obrazově pestrý, nicméně vyzněním se přiklání k autorčině osobní terapii.
Hoteliér (60 %)
Abrhámův film zbytečně hyzdí nejlevnější "lyrika" koní na sněhu, zato reportážní okamžiky jsou silné, ale také na hraně. Tím spíše, že režisér díky svému jménu pronikl, kam by jiný nesměl, a ve vypjaté klíčové debatě vytýká jeho matka Libuše Šafránková, že Kačerův nápad "uzdravit" Landovského návratem k divadlu zavání hyenismem.
Což lze vztáhnout i na film, jenž zveřejňuje Landovského doslova v nedbalkách, v situacích groteskních, až nedůstojných. Tentokrát šlo o terapii uměním ze strany hercových kamarádů, ale otázkou znovu zůstává, jestli neměla skončit domácí projekcí.
Citát uvozující DK, že "osobnost musí být radikální", zjevně oba filmy propojuje. Dokumenty zkoušejí a boří hranice, kam až se dá zajít.
