RECENZE: David Bowie se na desce The Next Day vrátil velkolepě

Po deseti letech nečinnosti natočila hudební ikona skvělou desku, jakou od ní už nikdo nečekal. A to přesto, že na ní už neboří žádné konvence.

V době jeho největší slávy byla každá deska Davida Bowieho velká hudební událost kvůli nevšednímu přístupu k muzice, experimentování, posouvání hranic a vůbec auře umělecké nevšednosti, která jej v 70. letech obklopovala. Kdysi se čekalo na to, s čím asi novým Bowie zase přijde. Album The Next Day, které vyšlo v pátek, je však událostí už jenom kvůli tomu, že vůbec vzniklo.

The Next Day

90 %

Autor: David Bowie

Cena: 359 korun

Když totiž David Bowie v lednu v den svých šestašedesátých narozenin po deseti letech nečinnosti nečekaně vypustil nostalgickou baladu Where Are We Now?, v níž se obrací ke svému slavnému berlínskému období, chytlo to fanoušky za srdce z mnoha důvodů. Hlavně ovšem kvůli tomu, že to od zpěváka, který se deset let nikde veřejně neukázal a svoje okolí nechal mluvit o tom, jak se chystá do důchodu, bylo opravdu velké překvapení.

Po prvotním nadšení za sebou přece jen trochu unavená a do minulosti nostalgicky zahleděná balada Where Are We Now? zanechala jemnou stopu pochybností, zda v sobě Bowie najde sílu, která utáhne celé album. Nebo zda se utopí ve vzpomínání na to, jaké to kdysi bývalo, na což by měl vzhledem ke svému věku právo (ale ne pověst).

Už otvírací a zároveň titulní skladba Bowieho čtyřiadvacáté desky The Next Day je jako přesná a divoká herda kladivem do podobných předsudků. "Tady jsem a docela neumírám," vříská Bowie v přesvědčivém refrénu písničky, pro niž se inspiroval v knihách o středověku. Hned zkraje překvapí nejen ostrým nasazením, divokostí, ale i veselým rytmem, jenž dokonale vtáhne do poslechu alba, které slibuje dobrodružství a mluví se o něm bez přehánění jako o comebacku, jaký tu dlouho nebyl.

Hned v druhé skladbě Dirty Boys se za hlubokého zvuku barytonsaxofonu pokračuje v atmosféře dekadentního kabaretu 50. let. Vyplývá na povrch, že povahou a klasickým nástrojovým obsazením je Bowieho novinka sice docela tradiční rocková deska, ale ve svém staromilství není předvídatelná. Vyniká střídáním nálad, způsobem uvažování o aranžích, filmovou atmosférou i zvraty ve stavbě jednotlivých písniček, pestrostí a detaily, které se objevují s každým novým poslechem. Deskou by se dal skvěle ilustrovat rozdíl mezi kolekcí písniček a promyšleným albem.

Na výsledku je znát, že Bowie na desce v utajení pracoval přes dva roky. Stejně jako to, že natáčel se svým dlouholetým producentem Tonym Viscontim, který umí smysluplně ukočírovat a zvládnout všechny netradiční nápady. Je to tedy album, jemuž nechybí experiment, silné melodie, žánrová hra, bouřlivá energie ani dojemné momenty, které spějí až k tomu nejpůsobivějšímu, předposlední písni You Feel So Lonely You Could Die. V té dodávají na síle Bowieho hlasu, který už je přece jen věkem znavený a nevyšplhá do někdejších výšek a výšin Ziggyho Stardusta, působivé gospelové vokály. Skvěle na ni naváže závěrečná skladba Heat s ryze meditativní poetikou.

Různorodé jednotlivosti do sebe na desce The Next Day zapadají skutečně dokonale. Sarkasmus hitově postaveného singlu The Stars (Are Out Tonight), v němž si Bowie všímá světa celebrit, ještě vynikne s potemnělou Love Is Lost, kterou rozzáří refrén a naléhavý závěr. Bowieho náklonnost ke sci-fi tematice i tanečnímu groovu připomene Dancing Out In Space, v níž vesmírný sound doplňuje rytmus jak uzmutý z klasických nahrávek soulové značky Motown. Příznivce Bowieho experimentů zaujme těkavé tempo skladby If You Can See Me a na desce nechybí ani přímočarý poprockový moment Valentine's Day s melodickým háčkem tak chytlavým, až mu Bowie do kontrastu postavil zamračený text o temnotě a lítosti.

Deska The Next Day nabízí čirou radost z poslechu. Muzikanta, který dal tak rozmanitou a podnětnou nahrávku dohromady, by byla pro důchod opravdu škoda.