RECENZE: Cirque du Soleil ukázali, že dělat Jacksona bez Jacksona nejde

Na hudbě Michaela Jacksona si vylámal zuby i ten nejslavnější soubor nového cirkusu. Show The Immortal World Tour, kterou Cirque du Soleil předvedli v pátek v pražské O2 aréně, zaráží tím, jak za sebou i skvělí tanečníci mohou zanechat naprosto rozpačitý dojem. Reprízuje se ještě dnes večer.

Je to už několikátý pokus přivést po skonu Michaela Jacksona k životu jeho hudební odkaz a vytvořit z jeho hudby i tanců oslňující show. Na rozdíl od různých pochybných španělských produkcí, které jsme u nás už měli možnost vidět, ale za představením Immortal stojí slavný kanadský soubor Cirque du Soleil. O to větší je to zklamání.

Podle očekávání jde o představení technologicky vybroušené, s nádhernými kostýmy i výpravou, které muselo stát opravdu strašnou spoustu peněz. Jenže ve výsledku stojí z dvouhodinové show za pozornost asi tak dvacet minut. Ve zbytku se totiž Cirque du Soleil zapomněli věnovat tomu, co umí ze všeho nejvíc: tanci, který bere dech. Vyměnili ho jen za hezké blikací efekty. 

Začátek ještě dává naději, i když není vůbec bombastický. Parta, která vypadá trochu jako klauni a trochu jako Jackson 5, se nenápadně roztancovává před projekcí a během pár vteřin je jen tak mimochodem zvedne lano a běhají ve vzduchu vodorovně k podlaze a nohama na projekci.

Tikání hodin a tóny písně Remember the Time o něco později dávají tušit, že na scéně za chvíli "bouchne" něco velkého. Skutečně vystřelí pár ohňostrojů, objeví se obří projekce, brána až do Neverlandu a další propriety, ale pocit očekávání až "to" přijde nic z technologických efektů nezažene. Zvlášť když k tomu hraje písnička Wanna Be Startin' Somethin' a přitom se stále netančí tak, jak by divák za 1 490 až 2 390 korun za lístek mohl očekávat.

Uplyne čtvrt hodiny a čísla k jednotlivým písním stále vůbec nedávají smysl a jsou jen jako pěkná ilustrace bez hlavního motivu. I když se scéna při Dancing Machine efektně promění v halu na výrobu robotů, celek pořád působí jen jako company (i když technicky opravdu skvělá) pro hlavní hvězdu, která na pódiu nepřestává až do konce citelně chybět.

Ten dojem ještě umocňuje angažmá živé kapely, která hraje nad tanečníky na jakýsi obrácený playback. Zatímco Jacksonův hlas zní z předtáčky, muzikanti mu "naživo" hrají doprovod a vzhledem k tomu, že písničky jsou navíc zremixované do nových aranží, které jsou vesměs o dost horší než originál, celé to působí dost nepřesvědčivě. A v momentech, kdy do popředí vyjdou zpěváci a exaltovaně začnou zpívat jen doprovodné vokály, až bezděčně směšně (recenzi soundtracku si můžete přečíst tady). 

Jednotlivé výstupy na sebe navíc nenavazují, ale pravděpodobně je má propojovat nějaký příběh, který představuje v bílém oblečený mim. Vypadá to tak, že občas přijde na scénu a předvádí pantomimu, elektroboogie nebo nějaký jiný tanec. Proč a nač to dělá, ovšem není vůbec zřejmé. A spíš to dále zdržuje představení, které k tomu, aby se mu dalo říkat show, zoufale chybí rytmus a gradace. Jednotlivá čísla jsou více či méně pěkné, uzavřené celky a bez jakéhokoliv zřejmého klíče jen následují po sobě.

Ale pak se něco stane. Asi po čtyřiceti minutách se na scéně zjeví dívka s rudými vlasy a během písně Dangerous konečně předvede něco hodného značky Cirque du Soleil. Její tanec u tyče a hlavně na tyči, u něhož působí jako hadí žena, co dovede několik metrů nad zemí udělat ve vertikální poloze i provaz, je jedním z mála momentů, proč stojí za to představení vidět.

K dalším určitě patří vzdušný milostný tanec na začátku druhé půlky za zvuku písničky I Just Can't Stop Loving You. Kdyby se představení skládalo ze samých takto silných čísel, nebo jich bylo alespoň dvakrát tolik, byla by jeho existence bez debat a hodnocení úplně jiné.

Jenže to tak není. Místo toho se hned několikrát střídá choreografie, která je docela nudná a navíc jako přes kopírák. Jednou si tanečníci přinesou balóny a něco kolem nich předvádějí, za chvíli hraje Earth Song, tak mají v rukou glóbusy, co vlastně vypadají jako větší balóny, a tančí něco dost podobného. Když nakonec předvádějí to samé v rukou se svítícími srdci, máte pocit, že šli režisér s choreografem při přípravách radši na párek a show nechali  běžet na autopilota.

Balóny za chvíli vystřídají glóby a nakonec efektně svítící srdce.

Jak jinak si vysvětlit Thriller, ve kterém se snad kromě kluka bez nohy, tancujícího o berlích, nestane vůbec nic? Anebo úplně marnou sestavu u písniček Beat It (která přitom začne skvělým, ale naprosto nevyužitým nápadem obřích tančících bot a ikonické rukavice v nadlidské velikosti) a Bad, při nichž tanečníci na pódiu působí jako neorganizovaná chaotická směs, která moc neví, co dělat.

V těch momentech začíná být špatná i ta perfekcionistická omalovánka, kterou tanečníci Cirque du Soleil předvádí většinu zbylého času. Kdyby lidi nezačali dryáčnicky zvedat ze sedaček za pomoci neprostších diskotékových rytmů a následovníka Michala Davida s klávesami přes rameno, kdo ví, zda by byl závěrečný potlesk po finále jak z estrádní revue a krátkém halovém ohňostroji tak překvapivě bouřlivý jako v Praze.

Show The Immortal World Tour

40 %

Hrají: Cirque du Soleil

Kouzlo úspěchu Michaela Jacksona a důvod, proč se mu přezdívalo král popu, byly v tom, že dovedl na stoprocentní a perfekcionistické úrovni propojit hudbu a tanec v nenapodobitelné představení. Cirque du Soleil se namísto toho, aby se soustředili na tanec, který umí jako nikdo, pokusili o něco podobného. A tak jako všem ostatním před nimi to ani jim nefunguje.

I když několik čísel je skvělých, výsledkem je velká popová show se vším, co k tomu patří, jenže bez frontmana, který by dal dění na pódiu nějaký smysl a uměl je prodat. Představení proto připomíná genialitu Jacksonova odkazu poněkud nezamýšleným způsobem.