Hodně toho z mládí Josefa Škvoreckého čtenáři, byť většinou nepřímo a zašifrovaně, znají z jeho povídek i románů: dětství v Náchodě, který v řadě jeho děl "účinkuje" coby Kostelec, pobyt na vojně na začátku 50. let i redaktorskou činnost v nakladatelství. Velká část jeho literární tvorby nesla buď přímo autobiografické prvky, nebo vycházela z prostředí, které mu bylo dobře známo.
Už první Škvoreckého velké dílo, román Zbabělci, je zároveň jeho dílem zřejmě nejpodstatnějším. Svou reflexi konce války ve jmenovaném Kostelci, která v české literatuře poprvé nabourala mnohá tabu týkající se tohoto období, napsal autor už v roce 1948, vydat ji ale mohl až o deset let později a i tehdy román vyvolal skandál, za který autor nesl důsledky.
Ve Zbabělcích také poprvé Josef Škvorecký uvádí do literatury postavu Dannyho Smiřického, své alter ego, které se objevuje v řadě dalších knih, které lze považovat za jakousi osu spisovatelova životního díla: najdeme jej dále v Prima sezóně, Tankovém praporu, Miráklu, Příběhu inženýra lidských duší, ale i v některých povídkách.
Povídky ostatně tvoří další podstatnou část Škvoreckého tvorby. Velice často v nich autor vyprávěl všednodenní a přitom dobou silně poznamenané příběhy z doby druhé světové války, resp. z okupace i období krátce po osvobození. Silnou linií jeho povídkové tvorby byl také osud židovských obyvatel Československa.
Josef Škvorecký měl velmi blízko k takzvané "populární" literatuře, zejména k detektivkám. Díla svých oblíbených představitelů tzv. americké drsné školy překládal, redaktorsky se podílel na jejich českých vydáních, psal o nich eseje. Zcela "ne-drsnou" postavu poručíka Borůvky naopak uvedl v život ve svém vlastním cyklu kriminálních případů.
Zdena Salivarová při čtení z díla Josefa Škvoreckého, 10. dubna 2000
Po emigraci do Kanady v roce 1969 zahájil Josef Škvorecký dvě své další nové kariéry. Nejprve profesorskou na Torontské univerzitě, kde přednášel jak dějiny anglické a americké literatury, tak tvůrčí psaní. A posléze i nakladatelskou, když společně se svou ženou Zdenou Salivarovou založil nakladatelství 68 Publishers. To se zakrátko stalo vůdčím a nejprestižnějším exilovým nakladatelským domem a zůstalo jím až do roku 1989. Vydalo celkem 227 titulů.
Kromě některých děl s Dannym Smiříckým v hlavní roli napsal Škvorecký v exilu také například další detektivkový cyklus Hříchy pro pátera Knoxe nebo knihy inspirované zámořským pobytem, Velkou povídku o Americe či Scherzo capriccioso, vyprávějící o americkém pobytu Antonína Dvořáka. Značnou měrou se v tomto období Škvorecký věnoval i esejistice, ve které se zajímal nejen o obecné a literární záležitosti, ale i o dění ve staré vlasti, například o proces s Jazzovou sekcí ve druhé polovině 80. let.
Od 90. let Josef Škvorecký občas dojížděl do Česka, kde byla založena a po něm pojmenována Literární akademie Josefa Škvoreckého, kde byla mnohá jeho díla průběžně filmována (Tankový prapor režiséra Víta Olmera byl v roce 1991 dokonce první film natočený soukromou společností po roce 1989 a patří mezi komerčně nejúspěšnější snímky posledních dvaceti let) a kde mu průběžně vycházely nejen jeho starší knihy v různých nepravidelných edicích i v rámci Sebraných spisů, ale i většinou detektivně laděné novinky.
Řadou Škvoreckého knih a povídek se vine láska k jazzu, ostatně i Danny Smiřický je (stejně jako býval sám autor) tenorsaxofonistou ve swingovém orchestru. Jazz ale pro Josefa Škvoreckého nebyl jen hudebním stylem, který měl rád. Byl nepochybně i vyjádřením svobody jak v hráčské rovině, tak ve smyslu původu a životního stylu, který se k němu od nepaměti váže. Vyjádřením svobody, která pro něj jako spisovatele i člověka byla bezesporu nejvyšší hodnotou.
