Primal Scream (Bobby Gillespie)
Ve středu mě mimořádně pobavila zpráva ČTK o tom, že britští konzervativci zneužili slavný hit Rocks od Primal Scream při svém stranickém sjezdu. "Primal Scream jsou totálně znechuceni tím, že ministryně vnitra Theresa Mayová ukončila svou řeč na konferenci toryů naší písní Rocks," uvedla skupina v prohlášení. "Copak si nic nezjistili o politické historii naší skupiny? Copak neposlouchala slova písničky?" Tady od nás můžeme britské chlapce uklidnit. Takovýhle způsob "zneužití" je totiž ještě naprostá selanka proti tomu, co se v Česku dělo v roce 2008, kdy pro pouštění téhle údajně "fašistické" (ve skutečnosti levicově smýšlející) kapely popotahovala Rada Českého rozhlasu Radio Wave. Více zde. Některé kapely holt mají smůlu...
Mladá Kubánka líbá sochu Johna Lennona v Havaně.
Neméně absurdní zprávy jdou z Kuby, kde je John Lennon podle všeho místní modlou. Nikoli však tamních disidentů, ale komunistické státní mašinérie, která slavnému zpěvákovi nejen postavila sochu v nadživotní velikosti, kterou odhalil v roce 2000 sám místní diktátor Fidel Castro a slavila výročí jeho smrti, ale od nynějška hodlá slavit i jeho narozeniny. Více zde. Je smutně komické, když totalitní stát slaví tohohle svobodomyslného člověka. A v Česku se nelze ubránit vzpomínkám na 80. léta, kdy Mírový klub Johna Lennona byl zakázanou polodisidentskou organizací a návštěvy u tzv. Lennonovy zdi na Kampě ve výročí jeho smrti tehdejší policie násilím rozháněla a pro "zjištěné" účastníky si - po vzoru filmu Vyšší princip - chodila přímo do školy. Akorát je, pravda, nestřílela na dvoře Bartolomějské...
Karel Vlach, jak už ho neznáte.
V sobotu to bude 100 let, kdy se narodil význačný český muzikant a kapelník Karel Vlach. Většina z nás si ho asi pamatuje z televizních záběrů, on stojí před svým orchestrem, doprovázejícím v nějakém pokleslém kousku některou ze středoproudých pěveckých hvězd 70. a 80. let. A tváří se, jako by byl nejradši někde jinde. Není divu, televizní estrády byly až pozdním stylovým zaměřením tohoto původně přesvědčeného swingaře, původně meziválečného jazzového saxofonisty. Neměli bychom také zapomínat na jeho slavnou poválečnou éru spolupráce s Janem Werichem (nové verze klasických ježkovek z této doby se někomu nelíbí, níže podepsaný nicméně alespoň některá z aranžmá považuje, s prominutím, za vynikající). Je škoda, že na některé lidi vzpomínáme s poněkud zkresleným obrazem před očima...
