Emmy 2011Výsledky letošní televizní soutěže |
Když tam novinářům vyprávěla o práci s režisérem Toddem Haynesem, jenž se podílel i na scénáři, nepřestávala mu děkovat. Nebyly to přitom obvyklé zdvořilostní fráze. Herečka své díky chrlila až dojemně překotně a neustále - tak, že jí je nešlo neuvěřit. "Kdyby byla příležitost zopakovat si to celé znovu, neváhala bych ani vteřinu," rozplývala se.
Mildred Pierceová není vaší první televizní prací, kdysi jste točila seriál Dark Season. Můžete porovnat formát minisérie a klasického seriálu?
Tak pozor, na Mildred Pierceové není mini vůbec, ale vůbec nic! (smích) Vaší otázce nicméně rozumím, taky jsem to ze začátku řešila. Nad tím, že mi nabízejí roli v televizi, a ne ve filmu, jsem se nicméně zamyslela všeho všudy na tři sekundy. Vlastně se to ani nedá nazvat zamyšlením, prostě jsem si řekla: Aha, takže televize. A to bylo všechno. Vzápětí mi totiž došlo, jaký luxus televize skýtá: vždyť my měli na vyprávění pět hodin! Uvědomila jsem si, že díky tomu nemusíme vystřihovat scény, které by se nevešly a že se můžeme postavám dostat pořádně pod kůži. To se vám u filmu nepoštěstí.
Kate Winsletová jako Mildred Pierceová
Takže vám televizní médium vyhovuje?
Kdybyste se zeptali, který typ práce je těžší, který je větší výzvou, odpovím, že televizní. Když točíte pro televizi, musíte rychleji myslet, vidět hodně dopředu, musíte být soběstační, vnímat všechny kolem sebe a být dokonale připravení, víc než u filmu. Dialogy se musíte naučit skutečně dobře a znát je na několik dní dopředu a také musíte být připravení na změny. Jakékoli a v jakémkoli množství. Často se stávalo, že jsme za jeden den stihli devět až jedenáct stran textu, přičemž když u filmu natočíte čtyři a půl, už vás plácají po ramenou a pochvalují si, jak to jde dobře. Film a televize jsou zkrátka úplně odlišné věci. S plnou zodpovědností říkám, že práce na Mildred byla to nejnáročnější, co jsem dělala od dob Titaniku.
U Dark Season jste zažila podobné nasazení?
To se nedá srovnávat. Od té doby uplynulo dvacet let, navíc mi tehdy bylo patnáct a nemohla jsem uvěřit, že mě někdo do něčeho vůbec obsadil. Byla jsem šťastná už jen proto, že mám práci.
Kate Winsletová reprezentovala v Benátkách hned tři různé projekty, nejnadšeněji ovšem hovořila o televizní minisérii Mildred Pierceová.
Mildred Pierceová už byla zfilmována - s Joan Crawfordovu v hlavní roli. Viděla jste ten film?
Neviděla. Původně jsem i chtěla, ale pak jsem si řekla, že bych byla hloupá. Dostala bych se pod obrovský tlak a asi by mě to rozhodilo. Upřímně - když převezmete roli po hvězdě, jako je Joan Crawfordová, všichni čekají, že budete minimálně stejně dobrá jako ona, a to je velký stres. Hraní je překrásná práce, ale zároveň mě neustále trochu děsí. Není výjimkou, že sedíte v karavanu, čekáte, až půjdete na plac a ptáte se sami sebe: dokážu to vůbec? Kolikrát se mi stalo, že jsem si říkala: Já nemůžu, nemůžu, nemůžu! Nevím, jak tu scénu zahrát, prostě nevím! Nejde mít odpověď na všechno - ani letité zkušenosti někdy nestačí. Ale abych odpověděla na vaši otázku: původní film jsem neviděla, ale ráda bych. Teď už si ho dopřát můžu a těším se.
Z filmu Reader (Předčítač) - Kate Winsletová
Poslední dobou hrajete často v literárních adaptacích. Je to tím, že je pro vás kvalitní text důležitý?
Je a vždycky bude, na tom se nic nezmění. Ale přijde mi vlastně docela zajímavé, že se tak často objevuji v literárních látkách. Já totiž jinak nemám na čtení moc času. Ke knihám se dostávám zásadně přes film, ale pak se jim zase věnuji absolutně. Kdybyste viděli výtisk Mildred, který jsem měla k dispozici na natáčení, nepoznali byste, že to kdy byla kniha. (smích) Je potrhaný, zmačkaný, všude spousta poznámek, vlepených i vepsaných, vytrhané listy, pasáže zvýrazněné fixem, prostě chaos. V případě Mildred jsem s předlohou pracovala víc než třeba u Nouzového východu nebo Předčítače. Chtěli jsme ji převést skutečně věrně. Hledala jsem proto na jejích stránkách detaily: jak má postava stojí, jak se dívá do zrcadla, jak touží líbat svoji dceru na rty. Podobné drobnosti, nuance pro mě byly naprosto zásadní, jen tak jsem mohla vytvořit ženu, která bude opravdová a plnokrevná. Nikoli silná, bojovná a cílevědomá, ale naopak slabá, zranitelná, citlivá, otevřená. A víte co? Nejspíš jsem se tolik snažila i proto, že jsem si uvědomila podstatu televizní práce. Člověk skrz ni vstupuje lidem přímo do jejich domovů a pokud nechce, aby ho vyhodili, aby přepnuli, musí udělat maximum. Teď už můžu jen doufat.
V Benátkách jste představila hned tři projekty najednou. Jak se stalo, že jich je tolik?
Je to souhra náhod a taky trochu paradox - šestnáct měsíců mého života, které byly neuvěřitelně bohaté na práci, se tu odbylo během pouhých tří dní. Ale ono je to vlastně docela praktické. Jako rodič jsem ráda, že jsem mohla udělat všechny rozhovory naráz a pak jet domů za dětmi.
