Přestože vznikaly až po skončení natáčení, herci se prý do svých rolí na jeden den vrátili tak intenzivně, že to zaskočilo i samotné tvůrce. "Chvílemi jsme měli pocit, že jsme se ocitli uprostřed natáčení," vzpomíná na proces fotografování Marius Corradini ze studia Side2, kde se unikátní plakáty rodily. Zákulisí celého procesu přibližuje se svým kolegou Tomášem Machkem.
Kdo jsouMarius Corradini (1979), Tomáš Machek (1970) Grafičtí designéři studia Side2, kde se zabývají především tvorbou logotypů, vizuálních stylů, informačních systémů, publikací a časopiseckých úprav. K posledním realizacím patří grafika hotelu Miura, informační systém pro novou budovu Fakulty architektury ČVUT či divadelní plakáty pro kladenské divadlo. Jsou držiteli mnoha ocenění včetně Českého lva za plakát k filmu Sentiment. |
Plakáty působí na české poměry velmi atypicky. Byl to záměr?
MC: On je tak trochu "nečeský" už samotný fakt, že jsme zprodukovali speciální focení jen pro plakát. V zahraničí se to dělá běžně, vizuální stránce propagace filmů se tam věnuje zdaleka víc péče, ale v našich podmínkách bychom to mohli nazvat luxusem.
Jak se vlastně takový plakát navrhuje?
MC+TM: O plakátu se začíná přemýšlet už ve chvíli, kdy se nám dostane do ruky scénář k filmu. Samotná práce však začíná až po zhlédnutí jeho první verze, zpravidla tak půl roku před uvedením do kin. Než se pustíme do skicování, podíváme se, co kde na poli daného žánru u nás nebo v zahraničí vzniklo, a pak už prostě tvoříme. Vždycky se ale snažíme, abychom na papír přenesli atmosféru filmu a vystihli jeho téma.
Z čeho jste vycházeli v případě Vendety?
Jedinou ženskou hrdinku ztvárnila Lucie Šteflová.
MC: U té jsme měli celkem jasnou představu, jak by měl výsledek vypadat: chtěli jsme temné portréty s naturalistickým prokreslením tváří obou hlavních protagonistů. Oslovili jsme proto Salima Issu a Štěpánku Stein, jejichž fotografie mají velmi osobitý styl, a nezklamali nás.
Fotili jste až po poslední klapce, kdy už herci dávno nebyli "v roli". Šlo jim to?
MC: Všechno se odehrálo v jediný den, kdy bylo zapotřebí dát dohromady celý tým lidí: herce, maskérky, režiséra, producenta, fotografy... Herci se museli znovu vžívat do svých rolí a bylo až neuvěřitelné, s jakou profesionalitou se toho zhostili. Chvílemi jsme měli pocit, že jsme se ocitli uprostřed natáčení.
Určitě máte srovnání z fotografování s jinými herci. Vybavíte si nějaké?
Teenageři: ve filmu Miroslava Ondruše sehrají klíčovou úlohu.
TM: Každé focení bývá úplně jiné. V roce 2003 jsme fotili Jiřího Kodeta pro plakát k filmu Sentiment. Měli jsme vymyšlenou jasnou kompozici, kde měl být dominantní hercův vržený stín a jen na okraji formátu kus jeho obličeje a ruka s hořící cigaretou. Kodet byl v té době nemocný, chodil s hůlkou a jeho žena jej bedlivě hlídala. Kouřit nesměl, a tak si užíval ten dým a vůni tabáku. Dělali jsme víc záběrů a expozic a pokaždé, když jsem zapaloval novou cigaretu a vkládal mu ji mezi prsty, oči mu svítily nadšením. Když si pak jeho žena na chvíli odskočila, labužnicky natáhl a dožadoval se panáka. Vybavuji si jeho pronikavý hlas a ty těkající klukovské oči. Hezká vzpomínka.
Co funguje na českého diváka? Je v něčem odlišný od zahraničního?
MC+TM: Záleží na tom, jakému spektru publika je snímek určen. Pokud jde o komerční film, většinou se sází na tváře známých hereckých osobností. U alternativnějších titulů pak může mít vizuální podoba plakátu téměř jakoukoli formu – jejich diváci jsou schopni zpracovat ledacos, navíc plakát, respektive takzvaný vizuál návštěvnost těchto filmů nijak nezvýší ani nesníží. Otázkou je, zda nějaký vizuál vůbec má schopnost zvýšit nebo snížit návštěvnost. Řečené přitom platí obecně, s výjimkou hollywoodských trháků, kde prý existuje přesná "kuchařka" nejen na to jak "uvařit" film, ale i na to, jaké ingredience budou ve vizuálu fungovat.
Druhá verze plakátu k filmu Vendeta: tentokrát s Oldřichem Kaiserem
Má český plakát nějaká specifika?
MC: Zlatá éra českého filmového plakátu 60.–80. let je už dnes bohužel minulostí. V té době často vznikaly skvosty, jejichž výtvarná kvalita byla do značné míry dána absolutní tvůrčí svobodou. Vyžadovala se sice "politická korektnost", ale jinak nikdo neurčoval, jak má plakát vypadat. Po roce 1989 prošla česká filmová produkce proměnou a hlavním měřítkem úspěšnosti filmů se stala návštěvnost. A s tím souvisí i proměna českého filmového plakátu, který, až na výjimky, nemá příliš vysokou výtvarnou kvalitu. Do jeho výsledné podoby zasahují producenti, koproducenti, distributoři – všichni jistě v dobré víře, co nejlépe prodat film, ale… Však víte.
