Prosadila se, podobně jako její generační souputníci, v budovatelských filmech padesátých let (traktoristka Vlasta v Sequensově debutu Cesta ke štěstí, údernice Marie v Krejčíkově agitce Nad námi svítá).
Tragickou postavu bezmála osudové ženy ztělesnila v Králi Šumavy, nikoli bez jistého sex-appealu, který však už neuplatnila pro pomníkově pojatou Boženu Němcovou ve Vávrově Horoucím srdci.
Život a dílo u Jiřiny Švorcové splývají
Poměrně úzký výrazový rejstřík, deficit komického talentu a předurčenost k deklarativně kladným postavám jí nedovolily před kamerou dozrát: ve "zlatých šedesátých" by bývala musela být obsazována proti svému typu nebo ironicky, čímž by vlastně zradila svůj habitus (stěží bychom si ji uměli představit ve filmech jako O slavnosti a hostech, Světáci, Žert nebo Všichni dobří rodáci). Neúčast na vrcholné éře české kinematografie (1963–1969) jí usnadnila prohlásit, bezpochyby upřímně, že nová vlna "se svým Intimním osvětlením a Sedmikráskami (…) končí u bezohledných antihumánních a reakčních pohledů na naši současnost" (XIV. sjezd KSČ).
Zemřela herečka Jiřina Švorcová "Byla to vynikající herečka, recitátorka, ale také člověk, který se nezpronevěřil vlastnímu životu s citem pro sociální spravedlnost. Zaslouží si úctu," řekl iDNES.cz předseda KSČM Vojtěch Filip. |
Život a dílo u Jiřiny Švorcové splývají. Názorově ani hereckou technikou se nevzdálila dobám svého mládí. Do normalizace vstoupila rolí předsedkyně závodní stranické organizace v ubohém snímku Člověk není sám, jenž se svým stylem, ideologií i dobou děje vracel do padesátých let. Přijala politické funkce a stěží mohla být od té doby pro publikum někým jiným než soudružkou Švorcovou. Zřejmě proto ji neobsazovali ani režiséři angažovaných filmů (Steklý, Sequens, Balík, Trapl, Kachlík), přestože se s ní potkávali na schůzích Svazu dramatických umělců, jemuž předsedala. Paradoxně se tak Švorcová neztrapnila účastí v dalších normalizujících opusech, ve kterých ovšem často hrával její bratr Václav Švorc.
Role Ženy za pultem znamenala faktický comeback herečky, kterou na rozdíl od jiných tehdejších "navrátilců" (Jirásková, Hrušínský, z režisérů Menzel, Chytilová…) nepostihl žádný distanc; měla jen smůlu, že byla tváří režimu a členkou ÚV KSČ.
Normalizační produkce, jež se dnes jeví jako fascinující fenomén, byla ve své době součástí každodennosti. I na stranické půdě se říkalo, že seriály Jaroslava Dietla jsou cosi jako červená knihovna. Melodramat o dámách středního věku se u nás, na rozdíl od SSSR, natáčelo málo (teprve dnešní producenti objevují, o jak vděčnou cílovou skupinu jde) a divačky si Annu Holubovou oblíbily. Snad je podprahově dojímalo i přesvědčivé "polidštění" její představitelky, kterou dosud lidé znali z tribun či jako patetickou recitátorku z Nedělní chvilky poezie (Josef Kainar: Topiči velkých lokomotiv). Regály samoobsluh v oněch letech nebývaly prázdné, jak se dnes někdy traduje, ale často se v zásobování projevoval "úzký profil". V roce 1977 byla nouze o polévkové koření; se vzrušením si sousedky vyprávěly, kolik lahviček známé značky viděly včera na polici v Ženě za pultem…
Jiřina Švorcová - Prominenti party
V Dietlově seriálu ztělesnila Jiřina Švorcová hrdinku, po jaké volali teoretici socialistického realismu a jakou se zajisté sama cítila být: sympatickou, rozhodnou, laskavou, přísnou, ale spravedlivou soudružkou z masa a kostí. Bylo by laciné takovou roli podceňovat – některý herec se zkrátka umí převtělit, jiný se proslaví jako typ. Je to však vedle Krále Šumavy bezmála vše, co z hereckého umění Jiřiny Švorcové zůstane zachováno.
