Posléze se k nim přidali i původní členové originální Abby, saxofonista Ulf Andersson a kytarista Janne Schaffer.
e čtvrtek 11. února se uskupení ABBA The Show, které má jako jediné na světě oficiální povolení od původní kapely hrát její repertoár, představí i v Brně. - čtěte Jaký byla ABBA fenomén, mi došlo až zpětně, říká její saxofonista Andersson
Jaký to je pocit vyprodávat koncertní sály po celém světě, jestli jí není líto, že místo zpívání "za sebe" se na pódiu mění v kopii slavnější Agnethy z legendární skupiny, i jak se jí podařilo "tak trochu vystoupit" i na jedné z živých nahrávek původní Abby, prozradila čtyřiačtyřicetiletá Camilla Hedrénová v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.
V roce 1996 jste spoluzakládala skupinu, která měla být poctou slavné Abbě. Co vás k tomu přivedlo?
S Katjou jsme se už nějakou dobu přátelily, zpívaly jsme spolu už předtím, nahrály jsme například desku písní pro děti. Lidé nám na koncertech často říkali, že naše hlasy se velmi podobají hlasům zpěvaček původní Abby. V té době nejen ve Švédsku sedmdesátá léta frčela jak v hudbě, tak v módě. A my si řekly, že není špatný nápad udělat této skupině revival, že by se to lidem mohlo líbit.
Nejde jen o hlas, ale i o vizáž. Musely jste se nějak hodně změnit?
Ani moc ne. Třeba vlasy jsme si nijak neměnily, jen si je učešeme jako původní členky Abby. Ony styl účesů samozřejmě časem měnily, my si vybraly ten, který lidé asi nejvíce znají. Takže od roku 1996 jsme nezměnily účes. Což je něco, co moc žen nebaví, ale s čím se člověk naučí žít. (smích)
Můžete popsat, jak vaše show vypadá? Na co se brněnské publikum může těšit?
Je to pro lidi šance vidět znovu Abbu na pódiu v takové podobě, jako v dobách její největší slávy. Chceme navodit přesně ten stejný pocit, jaký mohli mít lidé na koncertech v 70. letech. Vypadá to jako ABBA, zní to jako ABBA. Show trvá přes dvě hodiny, a občas je to dost náročné. Nejen hlasově, protože zpíváme vážně neustále, ale i na fyzičku. Z těch vysokých podpatků člověka vážně bolí nohy. Ale i po čtrnácti letech nás to vážně baví, já byla vždycky velkou fanynkou Abby, nabíjí mě to.
Titulky článků o vaší show vás nazývají klony Abby. S tím se ztotožníte?
Jistě, my se vážně hodně snažíme být věrnou kopií.
A je to těžké?
Já mám Abbu hrozně ráda, takže mi nevadí poslouchat ji pořád dokola, snažit se Agnetě co nejvíc přiblížit. Ale samozřejmě je za tím hodně práce. I když to děláme čtrnáct let, pořád nacházíme malé detaily, odchylky. Prošli jsme si jejich kompletní diskografii, nahrávky z koncertů a televizních show, známe je dokonale.
Je něco, co je vám osobně sice vlastní, ale kvůli té dokonalé imitaci to musíte potlačit? Technika zpěvu, tance...?
Přesně rozumím, jak to myslíte, mívám to tak. Agnetha byla na pódiu klidnější, než bych byla já. Pohybuje se a tančí pomaličku, těžko vám to takhle přes telefon vysvětlím, radši bych vám to předvedla, jak moc je to pomalé oproti mojí přirozenosti... Mám spoustu nápadů, jak se lépe hýbat, ale to prostě nejsou Agnethiny pohyby, takže smůla, prostě držíme se originálu.
Viděla jste někdy pravou Abbu naživo?
Dvakrát. Poprvé, když mi bylo asi deset let, ve Stockholmu. A dokonce jsem na jednom z jejich videí. Když se kouknete na jednu nahrávku z koncertu z roku 1975, kde zní píseň Thank You for the Music, ta malá holčička, která při záběru na publikum sedí a fandí úplně vpředu, tak to jsem já.
V podtitulu vaší show uvádíte, že jste nejlepší ABBA od dob Abby. To je docela troufalé, ne?
My k té kapele chováme vážně veliký respekt. Nezačali jsme s revivalem proto, abychom z toho vytěžili spoustu peněz, ale proto, že je fakt máme neskutečně rádi. Pokud někdo z původní Abby někdy přijde a uvidí naši show, chceme, aby na ni byl hrdý. Proto se vše snažíme dělat velmi opatrně a hlavně přesně tak, jak to dělali oni.
Když už mluvíte o penězích... To, kolik na slávě slavné skupiny vytěžíte, jistě nebude zanedbatelná položka.
Dostávám z produkce plat jako jakýkoliv umělec. Já se v tomto revivalu cítím jako herečka a zpěvačka a za to jsem i placena, stejně jako kdybych třeba účinkovala v muzikálu Mamma Mia. Není to rýžování peněz či parazitování na něčí slávě. Hudba je jejich, oni vydělávají na prodeji svých desek. My jen jezdíme se show, která jejich slávu oživuje.
A nechtěla jste někdy vystupovat či proslavit se sama sebou namísto imitování Agnethy?
Sama žádnou hudbu složit neumím. A co se týče zpívání vlastního repertoáru... Samozřejmě, bylo by to fajn, kdyby se nějaký skladatel našel a napsal nám vlastní věci. Ale to, co děláme teď, je taky moc fajn. Ani náhodou mi to nevadí.
Co vás na účinkování v show baví nejvíc?
Publikum. Je tolik lidí, co na nás chodí. Vstávají, tančí, oceňují, co děláme. A miluju ten moment, který máme na konci, když zpívám Thank You for the Music (Děkuji ti za tu hudbu). Já Abbě totiž fakt děkuju, za tu fantastickou hudbu.
Kolik lidí čítá projekt ABBA The Show? A jak náročné máte přípravy vystoupení?
V kapele je nás jedenáct plus dva originální členové a pak Národní symfonický orchestr z Londýna. Taky s námi jezdí hodně zvukových a světelných techniků. Celkem show vezou tři náklaďáky. Ale produkční zázemí naopak příliš hvězdné nemáme, make-up a vlasy si děláme samy, kostýmy taky.
Jste v kontaktu se členy originální Abby?
Osobně ne. Ale máme jejich svolení show dělat. A Agnetha nám dokonce poslala zprávu, že nám fandí a přeje hodně štěstí.
Oni vaši show tedy ještě neviděli?
Zatím ne, přestože je pořád zveme. Ale už prý viděli naše DVD a vidět nás chtějí i naživo.
Vystupovali jste po celém světě, jsou rozdíly v tom, jak publikum show i tuto hudbu přijímá?
Ano, reagují jinak. Třeba ve Švédsku spíš jen sedí a koukají, možná i proto, že ABBA je vlastně národní kapela a oni mají větší nároky, všechno pozorně hodnotí a srovnávají. Ale v Asii, a především v Japonsku, hrozně tleskají, hýbou se... a pak zčistajasna skončí, počkají na další píseň a na konci stejně náhle odejdou. Je to takové zvláštní. A ve Španělsku třeba od začátku přijdou v, jak já říkám, "party náladě", hned chtějí pařit.
Kterou píseň máte od Abby nejraději?
Je jich hodně, ale Thank You for the Music mám ráda jak textově, tak melodicky. Taky se mi líbí Hasta Manana, cítím v ní smutek i štěstí. Ale tu v repertoáru nyní nemáme.
A smíte vůbec ovlivňovat, které skladby budete hrát a které ne?
Ano, já a Katja rozhodujeme o programu. Ale hodně dáme na fanoušky, fankluby i na reakci publika přímo na koncertě. Do Vietnamu jsme přijeli s již předem naplánovanou show, ale jejich oblíbená píseň Happy New Year, což jsme vyčetly z dopisů fanoušků, tam být neměla. Neměli jsme ji vůbec nacvičenou, ale stejně jsme ji zahráli. Improvizovali jsme víc než normálně, ale jak říkám, jsme takoví fandové písní Abby, že jsme i tuhle zvládli. Navíc jsme tehdy ve Vietnamu s sebou neměli orchestr, a to přece jen méně svazuje.
Jakou jinou, současnou hudbu máte ráda?
Určitě Elvise Presleyho! I když ten teda taky není moc současný. Ale zato sexy. (smích) Spíš poslouchám starší desky, Billie Holiday a tak. Mám já ráda nějaké nové písničky...? Asi ne, nevím.
A co plánujete do budoucna?
Tak pět let chci ještě pokračovat s touto show. Ještě mě to cestování tak neunavilo. V roce 1994 jsme s Katjou nahrály i desku písniček pro děti. A v tom by bylo pěkné pokračovat. Anebo mít vlastní tvorbu... Ale musí na to zbýt čas. A taky se těším na vnoučata, mám dvaadvacetiletou dceru, tak snad budou už brzo.
