A hovořilo se nejen o hudbě, ale i o jeho manželství s německou modelkou Heidi Klumovou a o jejich dětech.
Když se na tahle dvě cédéčka svých hitů díváte, berete je jako bilanci své tvorby?
Svým způsobem ano. Je to legrační, protože dost lidí se mě ptá, proč právě teď, což je velice neobvyklá otázka. Možná to ovlivnilo mé album Soul z roku 2008. Původně jsem ho vůbec nechtěl natočit – a potom jsem do toho spadl. A dosud jsem nedokázal vstřebat, jak velký smysl to pro mě mělo. Ta muzika se mi líbí, ale měl jsem strach, jestli se s tím dokážu vyrovnat. Jsou to klasiky staré až pětašedesát let! Například Knock On Wood je úžasný song. Když jsme s Davidem Fosterem na jeho nové verzi pracovali, věděli jsme, že jde o skladbu, která se různě mění, ale její základ pořád zůstává součástí lidských emocí. A tak si ji většina posluchačů přeje slyšet, bez nějakých přidaných, bez předstírání. Pokud někdo zpívá od srdce, lidé se s tím dokážou propojit. A chcete toho propojení nějak využít? Chtěl bych nahrát desku, která bude s přáním mých fanoušků rezonovat. A to chce samozřejmě řadu věcí. Za nejdůležitější pokládám nebojácnost.
Proč?
Protože ta by měla odpovídat odvaze, s níž připravujete první nahrávku. Víte, co je velký problém? Hudební skupiny něčím zazáří, a pak už se bojí experimentovat. Bojí se v avantgardní cestě pokračovat, aby se nepřipravily o úspěch, který s dosavadní hudbou měly. Na začátku byly odvážné a nic nemohly ztratit. Já jsem měl vlastně štěstí, že na mém druhém albu byl song Kiss From A Rose. Každý z nás trochu štěstí potřebuje, ale nesmí se zapomínat na odvahu, i když je to svým způsobem chyták. Dokáže vás uspokojit, ale pokud nemáte ochranný pás, můžete se taky utopit. V tomhle bylo album Soul úžasné. Songy jako It’s All Right musíte prožívat. Na nic moc si nehrají a jdou přímo do duší posluchačů. Vezměte si třeba novou píseň I Am Your Man, kterou jsem na dvojalbum Hits zařadil. Vůbec není důležité, že slova zní trochu kýčově, ale každý si přesně tenhle text v určitém okamžiku přeje uslyšet.
Když jsme spolu před časem o albu Soul hovořili, přiznal jste, že jste si nevybral jen ty nejmilovanější.
Víte, byla to pro mě ohromná zkušenost. Když začnete zpívat populární melodie, jako je například Knock OnWood, okamžitě cítíte, jak posluchači reagují, protože zpíváte skutečnou klasiku žánru. Nemusel jsem je dělat za každou cenu, ale když jsem je zpíval na koncertech každý večer, naučil jsem se je vnímat jinak a mít k nim respekt. Myslím, že jsem jim svým zpěvem příliš neublížil – a přitom jsem si uvědomil, že hudba prochází různým vývojem. Celá alba už nikdo moc neposlouchá, každý si pouští jen vybrané skladby. Ale i za dalších dvacet let zůstanou emoce, které ty písně přinášejí. Když jsem poprvé uslyšel slova písně A Change Is Gonna Come, měl jsem blízko k slzám. Uvědomoval jsem si, že byla součástí hnutí za občanská práva. Nicméně pokusit se vyrovnat Jamesi Brownovi nebo Samu Cookovi a neztrapnit se, vydat se mezi klasiky, nebylo jednoduché.
Říkal jste, že ptát se, proč jste dvojalbum Hits vydal právě nyní, je neobvyklé. Přesto se zeptám...
Zajímalo mě, jestli má moje kariéra nějaký dynamický aspekt. Chtěl jsem zjistit, jestli se nepodobám skupině Coldplay. Vydali tři nebo čtyři desky a v podstatě jde o jedno a to samé. Jsou vynikající muzikanti, ale připadá mi, že ustrnuli, a nepřál bych si, aby se totéž přihodilo i mně. Oceňuji Radiohead, protože se pokoušejí dělat pokaždé nové věci. Takže i díky nim nepřijdu s albem Soul 2, nebo dokonce Soul 3.
Vaše nynější retrospektivní dvojalbum obsahuje osmnáct nejoblíbenějších songů, které jste nazpíval a některé sám složil. A přidal jste dvě novinky. Proč právě tyhle?
Snažil jsem se vybrat upřímné písně, které nic nepředstírají a jsou dokonale napsané. Skladbu I Am Your Man složila dvojice autorů z Motownu Ashford a Simpson. Dokázali se nejenom rytmem, ale především textem přiblížit posluchačům. Thank You je nepříliš známá skladba. Moc mě mrzelo, že jsem autora Sly Stonea, jednoho z těch, kdož nejvíce ovlivňují funk, nedokázal dostat do nahrávacího studia.
Jak jste se na výrobě desky podílel? Moc ne. Byl jsem sice u toho, ale to bylo vše. Nerad sám sebe poslouchám.
Čas od času si poslechnu album Human Being. Ale kromě toho se ke své práci nevracím. Raději začnu pracovat na něčem novém. Ani vaše žena Heidi si tu hudbu neposlechne? Ta ano, ale já hned z pokoje utíkám, nemusím být u toho. Strávil jsem nahráváním mnoho času, byl jsem jí tak blízko, že mi nevadí, když si můžu od ní odpočinout. Přesto existuje i jedna výjimka. Byli jsme v Mexiku a dala se chytit jen hudba z místního rádia, tak jsem dal přednost kazetě s mým prvním albem. Slyšel jsem ho po deseti letech. Zněl jsem mladě a čistě. Musím přiznat, že se mi to docela líbilo.
Kdo je Seal
|
Celým jménem Seal Henry Olusegun Olumide Adeola Samuel se narodil nigerijskému otci a brazilské matce roku 1963 v Londýně. Od patnácti působil v kapele Stay Brave. Hudba jej však zcela nepohlcovala – během dospívání se věnoval i navrhování šatů. Jeho velký úspěch se dostavil v roce 1990, když se se singlem Killer dostal na vrchol britského žebříčku. Má tři ceny Grammy a ve světě se proslavil skladbou Kiss From A Rose, jež zazněla na soundtracku k filmu Batman navždy.Nedovedu si představit, jak se dá stíhat manželství top modelky a slavného zpěváka. Jak to dokážete?
Plánováním. Heidi přinesla do manželství nefalšovanou germánskou přesnost. Bez ní si nedovedu náš život představit. Kdybyste se mě zeptal předtím, než jsem ji poznal, co budu dělat druhý den, nevěděl bych. Teď mi stačí podívat se do diáře v telefonu a vím přesně, co mě čeká touhle dobou příští rok. Někdy bych se zbláznil, ale bez toho by to nefungovalo.
V čem se liší manželství celebrit od svazků obyčejných lidí?
Na tohle vám neodpovím, protože celý tenhle koncept celebrit včetně samotného slova mi připadá absurdní. Jsem muzikant a žádná celebrita. Když vyplňuji úřední dokumenty, nikdy bych do rubriky zaměstnání nenapsal celebrita.
To ano, ale kariéra úspěšného zpěváka musí manželství i děti poznamenat.
Všechno, co jste uvedl, miluji. Můžete si myslet, že žijeme v perfektní škatulce, ale museli jsme si ji tvrdě zasloužit. Odměňuje nás to třeba tím, že děti chodí do kvalitních škol a vždy mají jídlo na stole. To jsem já v mládí neprožil. Chodil jsem do jedné z nejhorších škol v Anglii. V sedmnácti letech jsem byl bezdomovec a spal v metru. V jednadvaceti jsem dostal sžíravý vřed, který mi znetvořil tvář. Své jsem si prožil a nevím, proč bych se měl stydět, že jsem nyní úspěšný.
Mimochodem, taky rád fotografujete. Uvidíme nějaké vaše snímky?
O něčem jednám s jednou galerií ve Francii a snad by to vše mohlo vyjít už letos.
