Když se 5. září 1986 sešli k první klapce v Catskill Mountains v americkém státě Virginie, neměli tvůrci Hříšného tance žádné velké dobyvatelské sny.
"Mysleli jsme si dokonce, že náš film nikdy nikdo neuvidí," přiznala s odstupem představitelka hlavní hrdinky Jennifer Greyová. V plánu byla malá letní romance se směšným rozpočtem šest milionů.
Pro srovnání, ve stejném roce se za více než čtyřnásobné peníze točilo historické drama Poslední císař, které pak v oscarové bitvě tanečního trpaslíka drtivě porazilo poměrem devíti sošek ku jedné.
Ale diváci rozhodli jinak; jen v Německu na Hříšný tanec přišlo sedm milionů lidí a celosvětově v kinech utržil přes dvě stě milionů dolarů, což z něj v poměru nákladů a výnosů činí jeden z obchodních triumfů.
Nováčci a náhradníci
Přitom původně by na něj Hollywood nevsadil zlámanou grešli: chyběla mu zvučná jména. Režisér Emile Ardolino před Hříšným tancem pracoval jen v televizi, byť se tam stal oceňovaným specialistou na hudební a taneční látky; na obrazovku uvedl pár muzikálů, seriál o baletních velikánech či pořad Baryšnikov v Bílém domě.
Pro scenáristku Eleanor Bergsteinovou znamenal Hříšný tanec teprve druhý film, přičemž za ten první si vysloužila anticenu Zlatá malina pro nejhorší scénář. A hrdinové? V podstatě šlo o náhradníky. Původně nabídku na hlavní role dostali Billy Zane a Sarah Jessica Parkerová.
Když došlo na Jennifer Greyovou, které tehdy bylo už sedmadvacet let, musela dokázat, že je schopna zahrát Baby čili dívku o deset let mladší. Prý na to měla při konkurzu pět minut – a přesvědčila.
Ani Patrick Swayze, tenkrát známý spíše z obrazovky, nepřišel rovnou k hotovému; před ním roli učitele tance Johnnyho odmítl Val Kilmer.
Co ve scénáři nebylo
Zpětně si jinou dvojici sotva kdo představí, nicméně během natáčení to prý mezi filmovými milenci nijak zvlášť nejiskřilo. Vzájemný kontrast se vytvářel uměle, třeba barvou kostýmů, takže herečku záměrně oblékali do světlých lehkých odstínů a jejího partnera do tmavých včetně černé.
Také prázdninová nálada vznikala poněkud uměle.
Slavné scény, kdy dvojice nacvičuje ve vodě zvedací figury, se točily v horském jezeře v Severní Karolíně až v říjnu. Listí, které už ze stromů opadalo, se "přimalovávalo" na pozadí – při zevrubném pohledu je znát, že v několika záběrech chybí.
A několik scén se nedokončilo, protože vymrzlí herci měli úplně promodralé rty. Jiné okamžiky přibyly nad plán – vesměs právě ty, které si diváci oblíbili. Například intimní tanec Swayzeho a Greyové při milostné scéně se točil při kamerových zkouškách a do filmu jej tvůrci zařadili dodatečně.
Také výjev, kdy chlapec při tréninku "řídí" dívčiny ruce a ona ho záchvatem smíchu rozzlobí, vznikl spontánně; herečka se "odbourala", čímž původně zamýšlenou scénu zkazila, ale režisér ji v sestřihu ponechal, protože působí přirozeně – stejně jako hrdinčin neplánovaný pád.
Ani slavný moment, kdy se dvojice při nácviku tance plazí po podlaze, nebyl ve scénáři; herci se rozehřívali před jinou scénou a režisérovi se jejich hravá improvizace tak zalíbila, že ji ve filmu zachoval. Beztak o nic nešlo, nenápadný levný film se nehlídá slovo od slova.
"Hráli jsme si jako děti," líčí Greyová – a možná právě to vtisklo Hříšnému tanci jeho kouzlo. Mezinárodní premiéru si film odbyl 12. května 1987 na festivalu v Cannes. V komunitě uměleckých snobů nemohl mít větší odezvu (tehdy vyhrál ponurý domácí snímek Pod sluncem Satanovým), ale srpnová premiéra v Americe vše změnila.
Škola lásky tancem se stala módou, hitem, zjevením přinejmenším u generačně spřízněných diváků; recenzenti byli zdrženlivější. Nejuznávanější americký kritik Roger 
Ebert udělil Hříšnému tanci jedinou hvězdičku s vysvětlením, že lákavý název slibuje anarchistickou jízdu, ale přináší dětskou romanci, a že lehkost dobrých tanečních výkonů zatěžkávají filmařská klišé. V tom měl pravdu – ostatně Ebert se zpravidla nemýlí – jenže kulty se rodí bez ohledu na mínění kritiků či záměry autorů.
Ženy se loučí
Od počátku bylo jasno, že se zrodil hlavně nový idol dívčích srdcí. Hříšný tanec nadchl více ženy, v internetovém hodnocení dávaly v průměru o dvacet procent vyšší známky, a to ve všech věkových kategoriích od náctiletých po zralé dámy.
SoundtrackSoundtrack s písněmi k filmu Hříšný tanec (Dirty Dancing), na kterém zpívá i Patrick Swayze, patří mezi nejžádanější alba světa. Podle odhadu encyklopedie Wikipedia se dosud prodalo 42 milionů kopií. V době vydání v létě 1987 se album drželo 18 týdnů na špici americké hitparády. Jen ve Spojených státech se prodalo 12 milionů kopií. |
Kupodivu nevadilo, že na Hříšném tanci není vůbec nic "hříšného" ani z pohledu 80. let, natožpak dnes, kdy film už nezná zábrany. Cudná korektnost milostných scén, starosvětské sociální schéma chudého hocha a slečinky z lepší rodiny ani výchovný tón pouček o zodpovědnosti coby součásti dospívání nebudily smích, naopak: diskotéková generace vděčně objevila romantiku 60. let, v nichž se příběh odehrává, a přijala ji se vším všudy. Včetně hudby.
Podobně jako Pomáda pro éru 70. let, stal se i Hříšný tanec ve své dekádě kulturním fenoménem, který se nezastavil jen u filmu. Následovaly dva úspěšné soundtracky, televizní seriál, divadelní muzikál, taneční turné. Píseň (I’ve Had) The Time Of My Life, která vyhrála Oscara i Zlatý glóbus, zněla světem jako novodobá hymna zamilovaných.
A magie navenek bezstarostných prázdnin, kdy se s první láskou, prvním tancem i prvním bolestným nárazem na lidské zlo mění "tátova holčička" Baby v ženu, přežila roky. Film se dokonce vracel do kin, v Německu už po dvou letech, ve Velké Británii k dvacátému výročí, v Americe zažil dvě obnovené premiéry, v letech 1997 a 2007.
O první návrat se zasloužila svého druhu petice – Conan O’Brien vyzval ve své televizní talk show diváky, aby mu posílali dopisy žádající znovuuvedení Hříšného tance. Marně pak vtipkoval, že to nemyslel až tak úplně vážně. Boj o peníze Pod romantickým oparem se samozřejmě točí obrovské peníze.
Zahrnují videonosiče s filmem, hudební nahrávky, knihy, plakáty a další výrobky. Vlastníci práv dokonce nedávno podali u soudu v Los Angeles žalobu na patnáct společností, které podle nich nelegálně obchodují s "hláškami" z Hříšného tance použitými na nejrůznějším zboží.
Především jde o slavný Johnnyho výrok "Baby nebude sedět v koutě", jejž Americký filmový institut zařadil do stovky nejoblíbenějších citátů v historii kinematografie. Producenti ze společnosti Lionsgate teď žádají soudní zákaz prodeje všech předmětů s citacemi z filmu, které nemají oficiální licenci, a zároveň finanční odškodnění za ušlý zisk.
Možná by legenda nenabobtnala do tak výjimečných rozměrů, kdyby nezůstala ojedinělou. Producenty pochopitelně napadlo natočit rychle druhý díl, ale Patrick Swayze trval na svém Ne, i když mu nabízeli miliony dolarů. A bez Swayzeho by Hříšný tanec ztratil smysl: on byl tím symbolem roztančené rebelie, kterou se zástupy mladíků snažily napodobit, o jeho tanečním objetí přece snily tisíce dívek.
Johnny byl jen jeden
I další filmové generace si našly své tančící hrdiny, třeba ve filmových sériích Let’s Dance nebo Muzikál ze střední, ovšem je v nich paradoxně ještě mnohem méně "hříšné vášně" a daleko více umravněné umělosti než v klasice z osmdesátých let. Sám Swayze se sice po letech na filmový parket vrátil, ale jen oklikou, už po své padesátce a s vlažným přijetím.
Ve filmu Poslední tanec, "sondě do života uměleckých tanečníků", který režírovala jeho manželka, zachraňovala unylý příběh jen choreografie. A Hříšný tanec 2: Havanské noci vzdal herci roličkou učitele spíše jen symbolickou poctu; mladí milenci v nanicovaté směsi kubánských rytmů a revoluce, Romola Garai a Diego Luna, už nemohli původní pár nahradit.
Hříšný Johnny byl jenom jeden; tím Swayzeho vyprovázejí jeho fanynky. Herec zazářil ještě v Duchovi, režisér Hříšného tance uspěl ještě hudební komedií Sestra v akci. Oba už jsou mrtví, pro ně pohádka skončila. Ale Hříšný tanec, nečekaný hit za pár dolarů, se dál drží mezi nesmrtelnými.
