Když se totiž za nadšeného aplausu čtyřiaosmdesátiletý bluesman odporoučel do zákulisí a jeho rozparáděná kapela mávala ještě rozparáděnějšímu publiku na rozloučenou, přiskočil saxofonista a průběžný konferenciér večera Melvin Jackson k mikrofonu a zvolal: "See you next time!"
Těm, kteří se snažili tento okamžik jednou provždy vrýt do paměti jako rozloučení s jedním z posledních žijících pamětníků rozkvětu elektrického blues, tak svitla naděje. "Nikdy neříkej nikdy," to ostatně patří ke Kingovým oblíbeným průpovídkám už odedávna.
Mistrovou předkapelou byla česká zpěvačka a pianistka Alice Springs, která v sobě po letech zničehožnic objevila bluesové geny. Údajně si ji vybral sám King. Upřímně řečeno ale není třeba si dělat iluze o jeho přehnané péči o to, kdo mu bude zahřívat pódium, natožpak o jeho znalosti české bluesové scény. Ani v jejím kontextu (a to toho na ní bohužel nemáme mnoho ke chlubení) rozhodně Alice Springs nepatří k tomu nejpřesvědčivějšímu.
Další scénář večera byl očekávaný, prověřený již trojím Kingovým koncertováním u nás (dvakrát Praha, jednou Zlín). Na úvod divoce jumpový nástup Kingova blues bandu, kdy se v drtivém odzemku vystřídali všichni sólisté v rozdivočelých sólech, pak totéž v bleděmodrém, tedy volnějším, bluesovějším.
B.B. King je přece jen pán v letech a bylo to vidět nejen na jeho fyzičce, ale i samotném hraní a zpívání, jakkoli má stále hlas jako zvon a za struny kytary umí řádně vzít. Jen potřebuje více oddechových časů, které v lepším případě vyplňovali opět výborní sólisté jeho kapely, vedené už léta těžkotonážním trumpetistou Jamesem Boldenem, v horších okamžicích až příliš dlouhými proslovy.
Ty sice nezapřely bystrost Kingova ducha, jeho vtip ani schopnost navázat od samého začátku s publikem těsný kontakt (nějakých pět desetiletí na velkých pódiích se logicky muselo odrazit), některé mluvené pasáže však byly přece jen až příliš natažené, zvláště ta na téma "Nikdy jsem neviděl ošklivou ženu", jež zabrala téměř čtvrtinu koncertu. I tehdy ale měl King publikum takříkajíc "na lopatě" a kdykoli si zamanul, kupříkladu v citaci hitu Rock Me, celá hala za ním šla jako očarována krysařovou píšťalou.
I když publikum (ve kterém nebylo lze přeslechnout častou angličtinu) určitě netvořili ani zdaleka jen ortodoxní fanoušci blues, zejména některé písně byly identifikovány a aplaudovány od prvních taktů. Logické to bylo u Key To The Highway, jedné z mála povedených nahrávek jinak poměrně šedivého, avšak komerčně velmi úspěšného společného Kingova alba s Erikem Claptonem Riding With The King (2000).
Stejně tak se ovšem posluchači skvěle chytli na báječný kus z dílny Blind Lemona Jeffersona See That My Grave Is Kept Clean, takto lahůdkovou ochutnávku z právem Grammy oceněného Kingova posledního alba One Kind Favor (recenzi čtěte zde). A oslyšena pochopitelně nezůstala ani Thrill Is Gone, překvapivě vlastně jediná z absolutních klasik kytaristova repertoáru, která toho večera vcelku zazněla.
Vzato čistě žánrově, v Česku už jsme viděli řadu lepších bluesových koncertů, než byl ten poslední Kingův. Na druhou stranu ale snad žádný – s výjimkou naopak prvního Kingova v pražském "Pakulu", který byl vlastně prvním setkáním Čechů s bluesovou personou takového významu – neměl tak značný mimohudební, mohli bychom směle říci přímo společenský dopad. A i to se počítá. Takže ještě jednou: "See you next time, Mr. King!"
B.B. King
Praha, Tesla Arena, Výstaviště, 15. 7. 2009
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
