Je to jediné drama, které autor napsal, a přestože se sám nepovažuje za dramatika, je v souvislosti se sobotní premiérou mírným optimistou. Divadlo ji uvádí v souvislosti s dvacátým výročím listopadové revoluce.
Růže pro Markétu jste napsal v roce 1990, knižně vyšly o čtrnáct let později a po devatenácti letech mají divadelní premiéru. Proč to trvalo tak dlouho?
Asi deset let jsem tu hru fyzicky vůbec neměl, protože se rukopis někde ztratil, kopii jsem získal později v Divadelním ústavu. Četl jsem ji znovu až v roce 2004, protože jsem trochu váhal, jestli to vydat. Na záložce je v nadsázce popsaný důvod, proč jsem nakonec souhlasil.
Proč?
Aby mi nakladatel a kamarád Petr Minařík konečně uvěřil, že jsem mu odpustil jeho extempore na mé svatbě.
A k čemu na svatbě došlo?
Jako svatební dar jsem mimo jiné dostal velkou závodní koloběžku, on si ji vypůjčil, projížděl jednotlivými sály restaurace a demoloval zařízení. To je ale vedlejší, chci tím jen říct, že jsem to skutečně nebyl já, koho napadlo Růže pro Markétu vydat knižně.
Co jste tedy Petru Minaříkovi a Pavlu Řehoříkovi z nakladatelství Větrné mlýny řekl, když vás o vydání požádali?
Že si to musím nejdřív znovu přečíst.
A líbilo se vám to?
Ověřil jsem si, že nejsem dramatik. Je mi jasné, že dialogy jsou příliš literární, nedramaticky dlouhé... Ale na druhé straně jsem si říkal, že ani Cimrman není klasické, aristotelovsky vystavěné drama. A že se za tu hru nemusím stydět. Tak jsem na to Větrným mlýnům kývl. Do textu jsem prakticky nezasahoval.
V souvislosti s brněnskou premiérou jste se k Růžím pak znovu vrátil?
Slyšel jsem je vlastně na první čtené zkoušce na konci března v Redutě, kde se mne zmocnil domýšlivý pocit, že ten text kupodivu funguje. Takže co se týká premiéry, jsem mírný optimista.
Proč jste hru těsně po sametové revoluci napsal?
Svou odpovědí bohužel podpořím mýtus, že píšu jen pro peníze: Růže pro Markétu jsem totiž kvůli nim napsal. Byl jsem chudý učitel zbraslavské základní školy, a když Nadace Alfréda Radoka vyhlásila soutěž o nejlepší divadelní hru, kde prémie za první místo činila pět tisíc korun, tedy přesně dvojnásobek mého tehdejšího měsíčního platu, byl jsem okamžitě motivován.
Jak hra v soutěži dopadla?
Neumístila se. Ale ve stejnou dobu jsem ji poslal ještě do německé divadelní soutěže, kde skončila jako druhá nejlepší hra z České republiky, a dokonce ji přeložili do němčiny. Ale nehrála se.
Růže pro Markétu popisují tři dny sametové revoluce na filozofické fakultě v Praze. Ale vy jste ji zažil až jako učitel na Zbraslavi. Nemrzelo vás, že jste v té době ještě nestudoval na vysoké škole?
Mrzelo. Myslím, že to tam mohlo probíhat hodně pikantně. Jistou náhradu jsem ale měl v revolučním dění na Zbraslavi, kde jsem byl snaživým členem, či snad dokonce neformálním předsedou školního Občanského fóra.
Mají postavy z divadelní hry reálný předobraz v někom na tehdejší pražské filozofické fakultě?
Příběh je fikce, revoluce v literární nadsázce. Postavy Huga a Ireny, v mnohém snad sympatické, mají předobraz v několika skvělých učitelích z katedry pedagogiky, která byla tenkrát v rámci filozofické fakulty přece jenom oázou svobody. Katedra literatury byla tehdy naopak dost nechutná, ale i tam byly světlé výjimky jako paní doktorka Janáčková. Profesor Zounek má samozřejmě předlohu ve vedoucím katedry, literárním marxistovi Vítězslavu Rzounkovi.
Jaké je podle vás motto Růží pro Markétu?
I revoluce by se měly ohlížet na Gutha-Jarkovského. Tedy na slušné chování. A v tomhle je ta hra podle mě dodnes aktuální. Mnozí politici, soudci, státní zástupci či zaměstnanci státní správy se totiž, zdvořile řečeno, na Gutha-Jarkovského vůbec neohlížejí.
Nebojíte se, že revoluce vychází ze hry nakonec poměrně groteskně?
Revoluce z toho vychází dobře, se skvrnou na štítu končí některé postavy. I u lidí, u nichž bychom to nečekali, se může probudit kariérismus. Smutná groteska je to až dneska. Stačí si přečíst noviny.
