Ke stávající a prodlužované existenci Queen musí každý, kdo se kdy setkal s tvorbou této slavné kapely z dob, kdy v ní ještě zpíval Freddie Mercury, přistupovat osobně. Buď je nadšený, že hity žijí dál, nebo nepřekousne vokál a pódiový projev současného frontmana Paula Rodgerse.
Resuscitace legendy, v níž z původní sestavy zůstali jen kytarista Brian May a bubeník Roger Taylor, je bezesporu oprávněná a je třeba uznat, že výpravou svých koncertů Queen nijak nezaostávají za svými zlatými časy.
Výpravné pódium, velký světelný park, setlist nabitý léty prověřenými hity, Mayova kytarová sóla - to vše dává vzpomenout na poprockové koncertní pozlátko, kterým se Queen zaklínali v úspěšných sedmdesátých a osmdesátých letech.
Na obrovské projekční stěně připomínající vesmír s meteority se začalo blýskat, když koncert zahájily starší písně Hammer to Fall a poté Tie Your Mother Down. A ve vzpomínkovém duchu se pokračovalo; od Fat Bottomed Girl až po I Want To Break Free. Nostalgicky naladěná a vyprodaná O2 Arena jásala.
Do více než dvouhodinového koncertu Queen a Paul Rodgers rozprostřeli několik písní z nového alba The Cosmos Rocks. Bylo patrné, že v nových kusech jako C-lebrity, Surfs Up...Schools Out! či Cosmos Rockin' to této partě sedne; jsou to jejich skladby, psané na jejich míru, ovšem jsou to Queen?
Pokud je někde problém, pak v Paulu Rodgersovi a jeho showmanství. Queen byli díky Mercurymu (a nejen jemu) vnímáni jako parta exhibicionistů. Dobře, zůstala Mayova kytarová sóla, Taylorova bubenická extempore, ovšem hlavní díl komunikace s publikem a vytváření pravé koncertní atmosféry vždy ležel na zpěvákovi.
Co naplat, že kapela výborně hraje, když se Rodgers plouží po pódiu, občas mu ujede hlas, případně nezvykle frázuje, a vrcholem showmanství je pozvednutí stojanu od mikrofonu? Emoce vkládané do písní jsou ploché, hity fungují samy, protože je lidi znají, přišli se bavit a zpívají sami sebou.
Nejpatrnější to bylo ve finále koncertu, nabitém hity. Radio GAGA a The Show Must Go On si dav nadšeně zpíval, a kdyby to bylo z playbacku, možná lépe. To se naplno ukázalo při Bohemian Rhapsody, kdy se na projekci objevil Freddie usazený za pianem a zpíval ze starého koncertního záznamu. Postupně se přidaly živé nástroje, Taylor na bicí, May na kytaru, operní vložka byla jako tradičně celá puštěná z nahrávky. Ve finále se přidal Rodgers, jehož hlas se proplétal s Mercurym. Což o to, emotivní chvíle, ovšem také moment prozření (a navíc opakovaný fór z turné před třemi lety, které do Prahy také zavítalo).
Když pak v přídavcích zazněly první údery We Will Rock You, snad největšího popového divadla v historii vměstnaného do několika minut, publikum samozřejmě tleskalo do rytmu. A Rodgers jej ani moc nehecoval, přitom by měl koncert vygradovat. Až jsem zalitoval, že si Queen nevzali za nového zpěváka Robbieho Williamse, který z této písně udělal na koncertě v Knebworthu, vydaném také na DVD, parádní show.
A jsme zpět u osobního postoje k návratu legendy. V Praze se poslední říjnový den představila kapela, která hraje písně Queen, ale Queen to nejsou. Třeba Freddieho cibulky, jak jsem si je překřtil já. Koncert to nebyl špatný, ale vzhledem k výše uvedeným výhradám prostě nemohu být spokojen. Ale mnozí určitě byli. Tak ať si k hodnocení přičtou dvacet a více procent podle míry osobního zážitku.
QUEEN + PAUL RODGERS
European Tour 2008, O2 Arena Praha, 31. října 2008. Pořádala agentura Live Nation.
Hodnocení: 60%
