Na školní tabuli kdosi namaluje neslušný symbol ženského pohlaví. Ke kosočtverci zanedlouho ještě přibude rovnítko a slovo ředitel. Ředitel školy, vládnoucí ústavu tvrdou rukou a praktikující potměšile sadistické tresty, zahájí vyšetřování. Do hry také vstupuje první muž města - předseda. Tak Kunderova Ptákovina začíná.
„Ptákovina je jako dárek, který jsme si vlastně ani netroufali přát,“ říká ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka. Původně připravovali v divadle jiný titul, ale po nečekaném Kunderově svolení jej rádi vyměnili za Ptákovinu. Inscenaci - na přání autora - režíruje Ladislav Smoček.
Dílo šťastného týdne
Dramatickou tvorbu nikdy Kundera nepovažoval za stěžejní část svého díla, jehož vrcholovým útvarem je román. Spisovatel je autorem tří dramatických textů: Majitelé klíčů, Ptákovina a Jakub a jeho pán. Pouze posledně jmenovaný titul, volně inspirovaný Diderotovým románem Jakub Fatalista, má autor „bez výhrad rád“ a dal ho divadelníkům volně k dispozici.
Ostatní hry Kundera „uvrhl do klatby“. Majitele klíčů, drama zasazené do období německé okupace republiky, označil spisovatel za jakousi opožděně školní práci, jejíž kardinální chybou je právě zakotvení v konkrétním čase.
Ptákovinu, kterou napsal „někdy kolem roku 1966, a to během jediného šťastného týdne v Trenčianských Teplicích“, měl prý naopak vždy v oblibě, ačkoli šlo podle něj spíše o črtu než o hotové dílo. Její další uvádění si nepřál pravděpodobně i proto, že svou ranou dramatickou tvorbu považoval za uzavřenou kapitolu. Ptákovina se naposledy hrála záhy po svém vzniku, na konci šedesátých let, kdy oběhla čtyři divadla. Velký úspěch slavila zejména v pražském Divadle Na zábradlí, kde ji nastudoval Václav Hudeček s Milošem Kopeckým a Josefem Chvalinou v hlavních rolích.
. Po letech dal Čechům rozhovorMilan Kundera pokládal otázky sám sobě |
Přesto Kundera po mnoha letech změnil rozhodnutí a hru výjimečně poskytl Činohernímu klubu. Její uvádění však povolil pouze pro tuto jedinou inscenaci, a to v režii Ladislava Smočka. Roli spiritus agens v povolení představit znovu Ptákovinu na jevišti sehrál ředitel divadelní a literární agentury Dilia Jiří Srstka. Dlouho Kunderu přemlouval, aby tak vynikající hru nenechával ležet ladem.
„Kundera prý jednou po dlouhém přemlouvání řekl, že kdyby už měl svolit, jedině pokud by to dělal Smoček v Činoheráku. Jiří Srstka nám hru dal a my si ji s Ladislavem Smočkem znovu po letech přečetli. Uvědomil jsem si, jakou jsem měl o ní ve vzpomínkách zkreslenou představu. Pamatoval jsem si ji totiž hlavně jako alegorii na tehdejší režim. A přitom je to v podstatě málem dokonalé splnění našich ideálních dramaturgických představ, přesně to, co v Činoheráku zkoušíme hledat,“ říká Vladimír Procházka.
A dodává: „Nikdy nás příliš nezajímaly texty, které postihují jen to, jak společenské systémy a mechanismy ničí člověka. Naopak nás většinou spíš zajímalo, co v člověku umožňuje, aby tyto systémy vznikly a fungovaly. Ptákovina vypovídá mimo jiné o tom, jak osobní nedostatky, frustrace či sexuální nedostatečnosti ovlivňují svět kolem nás, a chcete-li, i politiku. Vedle toho však má Ptákovina také téma velké lásky a výjimečnosti štěstí vzájemného porozumění.“
Ptákovina vyhovuje Činohernímu klubu i svou poetikou: lze ji označit za komedii, v níž však jde o velmi vážné věci; smích, který se, obrazně i doslova řečeno, vykupuje krví.
Báječná spolupráce
V době, kdy se v Činoherním klubu o možnosti uvést Ptákovinu dozvěděli, cestoval shodou okolností Ladislav Smoček do Paříže, kde se také setkal s Milanem Kunderou. „Bylo to velmi srdečné setkání, ale Milan se domníval, že ještě není na Ptákovinu ten správný čas. Zhruba o rok později se znenadání ozval Smočkovi s tím, že pokud chceme, můžeme se do hry pustit,“ rekapituluje Vladimír Procházka.
Do Paříže se pak vypravili ještě jednou spolu poté, co autora poprosili o drobné úpravy a doplňky v textu. „Bylo to několik nádherných dnů a spolupráce probíhala báječně. O Milanu Kunderovi kolují zvěsti, že je krajně opatrný, pokud jde o adaptace jeho textů, a zcela striktní, co se týče úprav jeho díla (viz jeho esej Nechovejte se tu jako doma, příteli!). My máme naprosto odlišnou zkušenost. Na naše přání určité maličkosti ve hře dopsal a upravil, a to brilantně,“ říká Procházka. Autor byl navíc natolik velkorysý, že divadlu povolil bezplatně hru vydat jako součást divadelního programu.
Na jevištní život svého odvrženého a znovu přijatého díla je Kundera zvědavý. Na červnové předpremiéry vyslal své přátele, jejichž soudu důvěřuje, zajímal se také o eventuální obrazový záznam představení. Na premiéře však bude zcela jistě v publiku chybět. A jestli se někdy, pravděpodobně zcela nečekaně objeví na některé z repríz, to ví jen on sám.
