"Okouzlil mě hlavně pan režisér Piro Milkani a pak jeho vlastní příběh z dob studií v Československu, což byl taky důvod, proč ho chtěl přenést na plátno," říká herečka.
Kolik jste toho věděla o Albánii před natáčením a kolik toho znáte teď?
Jak se odpovídá diplomaticky? Dnes vím o Albánii přesně tolik, co jsem o ní věděla předtím. Navíc jsem objevila, že tam žijí milí lidé. Milí a taky temperamentní.
Můžete být konkrétní?
Režisér byl velice vlídný, příjemný a galantní, dokonce jsem od něj dostala kytici růží. Naproti tomu třeba kameraman byl, no, řekněme... prostě takový albánský.
Ve filmu hraje, byť ne ve scénách s vámi, někdejší idol žen Michele Placido. Zapůsobil i na vás?
Byli jsme si představeni, ale žádné bližší seznámení nenásledovalo. Snad ho tím neurazím, nicméně pro mě představuje Michele Placido hlavně vzpomínku na dětství, kdy jsme ho u babičky museli povinně sledovat v seriálu Chobotnice. Takže pro mě symbolizuje spíše nostalgii, ačkoli šarmantní je pořád, to ano. Navíc jsem z natáčení jako zodpovědná matka jezdila domů, syn Bruno byl malý, takže mimo práci jsem toho se štábem moc nezažila.
Jak jste se domlouvala s mladým Kreshnikem Ahelilajem, který hraje vašeho albánského milence?
Obtíže s jazyky u koprodukcí už znám, ale on umí anglicky, tam nebyl problém. Spíše byl ze mě zpočátku strašně nervózní. Nevím, co mu o mně režisér napovídal, ale musela jsem ho uklidňovat, že se ke mně může chovat normálně. Pak už to bylo v pořádku.
On mezi Albánci patřil k těm milým, nebo temperamentním?
K těm galantním, dodnes mi posílá gratulace ke všem svátkům.
Přenesla se na Vás nálada 60. let?
Na mě těžko zapůsobí. Já si pamatuji listopad 1989, kam mě naši brali, zatímco 60. léta si umím představit a vnitřně prožít, ale jsou pro mě daleko, spíše jako literatura.
Ani tehdejší móda vás nedostala?
Ta se mi líbila, i když při natáčení jsme se jí nedrželi úplně ve všem naprosto přesně, nebylo na do dost peněz. Ale to mě opravdu bavilo, jenže to by bylo na dlouhé povídání.
