A ještě jedno pořekadlo mě v téhle souvislosti napadá: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. V popmusic to platí spolehlivě. Ale nadějeplné konstatování to rozhodně není.
Michael Jackson vydal své nejslavnější a komerčně nejúspěšnější album v roce 1982, do Čech se dostalo, pokud člověk neměl strýčka v zahraničí nebo nebyl členem nějakého na tento žánr zaměřeného klanu, půjčujícího si nahrávky, až o nějaký ten rok později, kdy zdejší téměř monopolní Supraphon "přispěchal“ s licenční verzí desky.
Pro středoškolskou společnost, ve které jsem se tehdy pohyboval, byl Jackson ztělesněním nevkusu, diskotékového kýče. Mít něco takového doma a nemoci se vymluvit na mladší blbou ségru by bylo totální společenské faux pas. My jsme poslouchali Mišíka, polozakázané novovlnné kapely, úplně zakázané písničkáře, zvenku rockovou klasiku, někteří hard rock, jiní to zkoušeli s jazzem. Popík fůůůj...
Jackson se nám přitom nemohl ani pořádně zprotivit mediální smrští, kterou Thriller spustil − MTV ani západní rádia nechytal, pokud si vzpomínám, nikdo z nás a česká státní média fungovala na úplně jiných principech. V nich jste nějakou Billie Jean fakt neslyšeli. Tu "antiikonu" jsme si z nebohého Michaela vlastně udělali, aniž bychom ho pořádně znali. K věku patří, že jsme o to ani nestáli.
 NEJSLAVNĚJŠÍ JACKSONOVY KLIPYcelá videa ve speciálním přehrávači |
Osobně jsem si Jacksona začal "doplňovat" až o řádku let později. Album Bad se ke mně dostalo zhruba v době vydání a vlastně mi přišlo když ne přímo dobré, tedy přinejmenším zajímavé. Ale přiznávám, že jsem se styděl to svým generačním souputníkům říct.
Ty skvělé klipy k Thrilleru, najmě ten stejnojmenný, jsem poprvé viděl v devadesátém, při první cestě "na Západ", kdy, značně excitován po probdělé noci v Amsterdamu, provázené ochutnáváním "neznámých slastí“, jsem nad ránem fascinovaně zíral v jakési kavárně na obrazovku, na které z videa promítali snad všechny dosud zfilmované "jacksonovky".
I ten Thriller jsem si pak – už z profesionální potřeby začínajícího hudebního publicisty – konečně poslechl pořádně a celý. Všichni jsme ale tehdy hltali Nirvanu, Pearl Jam, Redhoty... Jackson byl pořád trochu k smíchu − všechny ty více či méně zaručené zprávy o plastických operacích a odpadávajících nosech a jiných částech těla nemohly přece působit jinak. Ale začalo mi docházet, že ty písničky, bez ohledu na to nedůležité kolem, nejsou tak špatné.
 JAK ZNÍ THRILLER PO 25 LETECH?ukázky z reedice slavného alba |
No a teď poslouchám svrchu zmíněnou výroční reedici. Konečně s dobrým zvukem, pěkně na sluchátka, aby mi nic neuteklo. A dochází mi, na prahu čtyřicítky, jak dobrá hudba to je. Jestli je to hlavně zásluhou Quincyho Jonese, nebo není, nemá v tomto ryze osobním doznání − nikoli recenzi! − smysl rozebírat (i když jsem přesvědčen, že bez něj by ta deska byla sotva poloviční).
Podstatná je ale v tomhle uvažování pro mě jiná otázka: je moje přehodnocení skoro čtvrt století starého postoje důsledkem − ehm − "zmoudření", souvisejícího s věkem a větší posluchačskou zkušeností, nebo tím, co se v rádiích hraje a dobře prodává dneska?
Byl bych mnohem radši, kdyby platila první varianta. Ta druhá totiž vzbuzuje nebezpečné obavy, které souvisejí se zmíněným pořekadlem číslo dvě.
Co jestli bude obecná laťka popu v roce 2033 nastavena tak vysoko (či spíše "hluboko"), že budu zase přehodnocovat − třeba Britney Spears, Rihannu nebo jak se všechny tyhle dneska populární kočičky, které mi "nesmějí přes práh", jmenují? Co když zjistím, že ani letos není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř?
