Tehdy zpíval své písně vedle jejích na studiové desce Skleněná vrba i na živém Zeleném albu. Obě písničkové kolekce byly vzácným setkáním ojediněle souznějících talentů.
Vnímavý posluchač však cítil, že Navarová i Gutierrez potřebují volný prostor také každý sám pro sebe. On jej nejspíš potřeboval naléhavěji.
Opustil zajištěnou existenci autora, hudebníka a druhého zpěváka ve skupině Koa a nadlouho odešel i z Česka. Pět let trvalo, než se Gutierrez vrátil na česká pódia a nyní, po dalších několika měsících, jihoamerický písničkář přichází také s novým albem Madera.
Kdo letos viděl Gutierreze s kontrabasistou Tadeášem Mesánym třeba v komorním programu vydavatelství Indies na festivalu Valašský špalíček, mohl si o jeho sólové desce udělat dost jasnou představu.
Proti koncertní podobě písní přibylo v nahrávkách jen několik zvukových jemností. Rytmickou latinu zdůraznily citlivé bicí Jany Modráčkové a hlavně Jana Linharta a také perkuse Dudu Moraise.
Harmonické struktury promalovaly sytějšími barvami smyčcové nástroje ve waitsovsky temné písni El Huracán (Hurikán) nebo v Hurikánu a pak i v písničce Cara en un sueno (Tvář ve snu) akordeon Juliána Teubala.
Nepřeslechnutelná je také harfa Ivany Pokorné v romantickém rozpomínání Sueno desde un tren (Sen z vlaku) a flétna Marie Victorie Calero v písních Torre de Babel (Babylonská věž) a El Forastero (Cizinec).
Většinou, například v úvodní chytlavé písničce Al amar al sol (Milovat slunce), v následující nostalgii Sin ella (Bez ní) či v lehkovážné náladovce Flor de ser (Na povrchu bytí) si však Gutierrez a Mesany báječně vystačili jen s podporou bicích nebo perkusí, ale i v té úsporné instrumentaci je dost co poslouchat.
Ivan Gutierrez, sympatický už tím, že nesnaží posluchačům nabídnout nějakou ambiciózní variantu world music, že se nerozhlíží, kde urvat nějakou tu výroční cenu, s pomocí několika přátel jednoduše natočil pěkné písničkové album.
