"Dokumentů o mně vzniklo už několik, tenhle je asi poslední," poznamenala poté k divákům s úsměvem osmasedmdesátiletá primabalerína, která v současnosti vede mistrovské kurzy a příležitostně stále vystupuje.
Nedávno ztvárnila choreografii svého dlouholetého spolupracovníka Maurice Béjarta, nazvanou Ave, Maja. Současný klasický balet je podle Plisecké na úrovni jako nikdy předtím: "Technika se dostala na hranice fantazie, zřejmě pod vlivem sportu a také díky videu, které umožňuje podívat se na sebe.
Když jsem začínala, zahlédli jsme se nanejvýš jen krátce v televizním zpravodajství." Současně však varovala před přílišným důrazem na techniku. "Pak se může stát, že zapomenete na roli a na hudbu," vysvětlila. Moderní choreografické výboje nepovažuje za nic nepřístojného: "Každý chápe tanec po svém, rozhodující je vždy talent."
Plisecká také vzpomínala na svůj život v totalitním systému, který její rodinu těžce poznamenal - otec byl popraven, matka několik let uvězněna. Izolace od světa ve stalinském režimu zasáhla celou její generaci.
"Byli jsme jako slepí červíci, nenapadlo nás, že existuje třeba takový balet, jaký dělal v Americe Balanchine. Takže když jsme konečně mohli vyjet do ciziny, užasli jsme," podotkla. Sama Plisecká však nesměla ani po Stalinově smrti několik let cestovat a stále byla sledována.
Veškerou kariéru vlastně prožila v komunistické diktatuře: "Vidíte, a teď, když se situace konečně uvolnila, já už soustavně netančím."
