„Navíc má AIDS - přesto nebere léky, ač je dost bohatý, aby si je mohl koupit.“ Nebere je prý na protest vůči farmaceutickým firmám, kvůli nimž jsou léky pro tisíce chudých ve třetím světě nedostupné. Začne je užívat, až dostane stejnou šanci každý v jeho zemi. Věří, že se toho dočká. O něm hovoří film To je můj život.
Nebo příběh nejkurióznější - Mosujské ženy. V jihovýchodní Číně dva tisíce let žije etnikum, jež nezná pojmy otec či manželství. Zábavný film líčí společenství, kde vládne matriarchát: ženám prý sluší a šťastní muži si tu libují, že nemusí rozhodovat.
A příběh nejvtipnější? V Zápiscích z podzemí natáčel Rakušan Peter Haindl sedm let sám sebe, své monology o světě, politice, ženách a umění. „Je to opravdu ohromně vtipná a zároveň varovná analýza nátury maloměšťáka, rasisty, téměř neonacisty a přitom člověka schopného sebeironického odstupu,“ vypráví Blaževič.
To jsou jen tři z více než stovky filmů, jež pořadatelé vybrali ze sedminásobné nabídky. Diváci mezi nimi mohou najít vzpomínky na holocaust: v dnes již klasickém mnohahodinovém díle Šoa od Clauda Lanzmanna, i ve Wajdově snímku Pamatuji, novém příspěvku z obdobného sběrného projektu současné Spielbergovy nadace. Na druhé straně se objevují tak úsměvné výstřednosti jako film Více než žena, popisující zvláštní členku obecního zastupitelstva v západoaustralském městečku: jeho hrdinka Leigh je zároveň transsexuálka, radní i bordelmamá.
| Speciální přílohu iDNES k festivalu Jeden svět najdete ZDE. |
„Podstatnou pro náš výběr byla ryze filmová kvalita,“ zdůrazňuje Blaževič. „Současné technologie vám nabízejí klamný pocit, že stačí s digitální kamerou zaznamenat umírání člověka a máte velký film. Jenže tak tomu není.“ Ostatně na programu festivalu nejsou jen dokumenty; poprvé se představují dokonce nekomerční reklamy, natočené pro různé sociální účely a nevládní organizace. „Uspořádáme setkání televizí a reklamních agentur, abychom zjistili, jaká je v tomto oboru praxe u nás a ve světě. Víme jen, že venku se podobné neziskové reklamy běžně vysílají, a víme také, že zdejší tvůrci je točí a dostávají za ně ceny na festivalu v Cannes, ovšem tady doma je nevidíme.“
Kromě filmů potřebuje každý festival peníze a diváky. Rozpočet Jednoho světa se pohybuje kolem čtyř milionů korun, přičemž tu hlavní pomoc dostává od americké energetické firmy, nadnárodních fondů a ambasád. „Kupodivu české podniky stále ještě cítí jistou nedůvěru vůči domněle nepopulární kultuře, takže jsme nadále odkázáni víc na zahraniční zdroje. Ale pokud jde o publikum, dnes už se opravdu nebojíme, že by nikdo nepřišel. Ti věrní již vědí, že jim festivalové snímky nepřikazují, co si mají myslet. A k nim přibývají další, zase mladí, hlavně studenti středních a vysokých škol. Je tomu tak v Praze, v patnácti dalších městech, jimiž bude festival putovat během května, i v zahraničí.“
Jeden svět totiž inspiroval vznik podobných přehlídek také v Bratislavě, Varšavě či Bělehradu a všude Blaževič viděl podobné mladé publikum. Méně chodí starší generace - buď si prý myslí, že už všechno ví, nebo nemá čas. Výjimkou byl polotajný až „undergroundový“ festival v Bělorusku; kvůli tamnímu režimu se stal spíše záležitostí středního věku, disidentů a aktivistů.
