Kateřina Rozinková zastává funkci kastelánky a její manžel je správcem objektu. Ze svého předchozího působiště v Bečově nad Teplou v Karlovarském kraji si na Vysočinu přivezli psa Chlupáče, dvě kočky a afrického šneka.
„Kočky jsou tady nadšené, můžou courat, mají prostor. Jediné, co se jim nelíbí, je, že tady nejsou lidé. V Bečově se staly odbornicemi na žebrání svačinek od turistů, kteří tady momentálně chybí. Ale s nástupem sezony se to změní,“ směje se Kateřina Rozinková.
Nejvýraznějším prvkem hradu Roštejn je 45 metrů vysoká sedmiboká věž.
Na Roštejně bydlíte s manželem poměrně krátce, jak jste se se samotným hradem a jeho okolím sžili?
Sžíváme se postupně, stále se seznamuje s lidmi, s kolegy i okolní krajinou. Přicházíme z jiného kraje, neměli jsme zde vytvořené žádné vazby kromě pár známých. Zatím všechno probíhá bez problémů. Taky nám přeje počasí, není tuhá zima...
V čem by byla špatná?
Všichni mě straší, že tady zapadneme sněhem a nebudeme několik dní v kontaktu s civilizací. To se údajně také už stalo. Ale i pro stěhování, kdy jsme převáželi věci 300 kilometrů, bylo jen dobře, že bylo tepleji.
Proč jste se rozhodli přijmout místo na hradě uprostřed lesů?
Pracovali jsme na státním hradě a zámku v Bečově nad Teplou, byla jsem zástupkyní kastelána a manžel správcem sbírek. Brali jsme to tam jako možnost naučit se tuto práci, která je specifická. Chtěli jsme si ji však zkusit samostatně a snažili jsme se najít si místo, kde bychom byli vedoucími správy památkově chráněného objektu my. Zkoušeli jsme různá výběrová řízení a vyšlo to sem.
Kateřina RozinkováNová kastelánka na hradě Roštejn, kde žije se svým manželem Josefem. Pochází z Plzně, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Před příchodem na Vysočinu pracovala jako zástupkyně kastelána na hradě zámku Bečov nad Teplou, kde je uložen relikviář sv. Maura, jedna z nejcennějších zlatnických památek v Česku. |
Máte nápady, jak jinak Roštejn spravovat?
Nemyslím si, že se musíme nějak odlišovat. Roštejn z hlediska návštěvnosti v posledních letech dosahoval dobrých čísel. Z toho je jasné, že není potřeba nějakých dramatických změn. Budeme se snažit dát tomuto objektu další rozměr, jako jsou například nové expozice. Z Bečova máme zkušenosti s evropskými projekty, tím bychom mohli pomoct. A chceme expozicím dát nový obsah. Souhrnně se dá říct, že chod hradu trochu zmodernizujeme.
Zmínila jste modernizaci expozic. Spolu s ní by mělo dojít i na obnovu Roštejna. To jsou věci, které jsou z vaší hlavy, nebo zde už byly připraveny od předchozích správců, manželů Vaníčkových?
Plán na obnovu zde byl už dlouho před námi a my zrovna přicházíme ve chvíli, kdy to začíná být aktuální. Vycházeli jsme z toho, co bylo k dispozici, co vytvořila paní Vaníčková. S tím jsme pracovali a snažili jsme se do toho vnést nějakou invenci. Ale příliš se to od toho, co si představovala paní Vaníčková, neliší.
Budou na hradě i nadále pokračovat akce jako Hodokvas nebo Jazz na Roštejně?
Tradiční akce by měly pokračovat, mám na tom zájem. Ale nejde pouze o mě, musí být zájem i z druhé strany, protože jde o akce, které Roštejn nepořádá sám. Ale Hodokvas by v letošním roce měl být, ohledně Jazzu hledáme termín a ladíme další podrobnosti. Akce by tedy měly pokračovat, pokud ovšem nenastane kolize s rekonstrukcí hradu.
Je oproti Bečovu velký rozdíl žít a pracovat na hradě, jakým je Roštejn?
Je to rozdíl v tom, že hrad a zámek Bečov nad Teplou je přímo ve městě. Na radnici jsme to měli třicet metrů, do restaurace dvacet a na poštu padesát. Zároveň jsme měli kolem sebe sousedy. Po pracovní stránce je to ale stejné. Jen objekt v Bečově je větší, jde o soustavu jedenácti budov, o něž se staralo 13 zaměstnanců. Byla tam i vyšší návštěvnost, ale ne nijak dramaticky.
Předpokládám, že i návštěvníci se trochu lišili. Přece jen na Roštejn nejčastěji zavítají asi pěší a cykloturisté. Dá se vůbec v práci kastelána zohlednit, jaký typ návštěvníků přijede?
Určitě mezi jednotlivými typy turistů rozdíly jsou a dá se to při práci zohledňovat. Každý objekt by se měl snažit vycházet vstříc své cílové skupině. Například Roštejn má výhodu, že zde má hospodu, což sem přivádí pěší a cykloturisty. Kdyby tady toto zařízení nebylo, byl by problém. Další možností, jak vycházet cyklistům vstříc, je tady mít víc stojanů na kola. Máme jich zde asi přes třicet a jsou možnosti, jak jejich počet rozšířit. Do budoucnosti uvažujeme i o tom, že by zde bylo místo, kde by se dobíjela elektrokola.
Už jste si za stačila projít úplně celý hrad?
Mám pocit, že jsem prošla už všechno, ale může se stát, že manžel, který z funkce správce prošel opravdu všechno, mě někam pošle a já zjistím, že tam jsem ještě nebyla. (smích)
Hrad RoštejnPozdně gotický hrad byl vybudován pány z Hradce v první polovině 14. století. V 70. letech 16. století nechal hrad přestavět Zachariáš z Hradce v duchu renesance na lovecký hrádek s rozlehlou oborou v blízkém okolí. Dalšími majiteli byli Slavatové z Chlumu a Košumberka, Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. V roce 1915 hrad vyhořel. Zásadní opravy začaly až v roce 1958. Část hradu byla pro veřejnost otevřena v roce 1969. Po dalších opravách byly ostatní interiery na dnešní trase zpřístupněny v roce 1982. Dnes je hrad majetkem Kraje Vysočina ve správě Muzea Vysočiny. |
A které místo je pro vás na Roštejně nejhezčí?
Zatím svoje nejoblíbenější místo asi nemám, ale tajným favoritem je botanický sál s vymalovanými květinami. Ten by se měl stát i centrem rekonstrukce. Mělo by dojít k oživení a konzervaci maleb.
A život na samotě zvládáte dobře?
Zatím nepozorujeme žádné problémy. (smích) Ale je pravda, že po třech týdnech na Roštejně jsem měla nějaké vyřizování v Praze a strašně mě tam překvapilo množství světel a hluku. Strašně rychle jsem si odvykla. Tady vlastně žádné veřejné osvětlení není, je tady tma jako v pytli. Máme už jiný životní rytmus.
A ponorková nemoc se ještě nedostavila?
Zatím ne. Jsme zvyklí trávit hodně času spolu. S mužem jsme se poznali na škole, měli jsme stejné přednášky, bydleli jsme už tehdy spolu v podnájmu, pracovali jsme spolu... Jediná věc, v níž máme malý spor, je to, že manžel se nyní učí hrát na housle. Proto musí chodit do jiné části hradu, abych ho neslyšela.
Do věže jako Dalibor?
Byli jsme varováni, že z věže se zvuk velmi dobře rozléhá, proto hledá jiná místa. (smích) Ale já jsem ráda, že má koníčka. Kromě hraní na housle ještě vyrábí předměty z kůže. V Bečově jsme vedli dětský oddíl a s dětmi jsme vyráběli různé věci. Bylo to cílené na indiány a středověké osadníky, takže manžel s nimi vyráběl různé luky, taštičky.
A co vám tady zpříjemňuje dlouhé chvíle?
Musím se přiznat, že vyloženě koníčka jako manžel nemám. Ráda čtu, takže si někam ráda zalezu. Nedávno jsem dočetla Maťana, kterého jsem dostala na odchodnou od kamarádů z Bečova.
A jak dlouho to trvá, než vás manžel najde, když si někam zalezete s knihou?
Dlouho. (smích) Ptala jsem se paní Vaníčkové, jak to dělala, když byl její manžel někde zalezlý a ona ho potřebovala najít. Říkala, že nejlepší bylo na nádvoří zahvízdat. Já povídám: neumím hvízdat. Tak mi odpověděla: to budeš mít problém.
Tady se vlastně nemůžete ani prozvonit mobilem, signál tady není nejlepší.
Jde to, ale ne na všech místech. Takže se asi budu muset naučit pískat, nebo si koupit píšťalku.
A televizní signál zde je?
Televizi sice máme, ale nejdou nám všechny programy. Ze začátku jsme měli základní multiplex, ale něco se zřejmě porouchalo, takže nám postupně počet kanálů klesl na pět. Televizi rozhodně nezavrhuji. Ptala jsem se na to i Vaníčků, zda ji měli, a oni mi říkali, že jo, co by tady prý přes zimu dělali.
