Výlet na Hlučínsko. Československo tu nechtěli, teď mají kvetoucí pohraničí

Hlučínsko, lidově Prajzska, je svérázný region, který byl skoro 200 let nedílnou součástí Pruska, respektive Německa. Důvěrné seznámení s tímto krajem skýtá několik značených turistických tras, především však hustá síť cyklostezek.

Prajzska se rozkládá mezi Opavou a Ostravou na levém (severním) břehu řeky Opavy. Geomorfologicky splývá s Hlučínskou pahorkatinou, jejíž mírné terénní vlny se vytvořily na nánosech pevninského ledovce. Z vyvýšených zaoblených hřbetů jsou překvapivě daleké výhledy do Polska, na Jeseníky i Beskydy.

Mírné terénní profily ozdobené mozaikou polí, luk, pastvin a lesíků jsou jako stvořené pro ježdění na kole. Kromě cyklostezek jsou použitelné i vedlejší silnice, provoz na nich je minimální. Zvláště v blízkosti státních hranic dýchne na člověka opravdový klid.

K Československu bylo Hlučínsko připojeno na základě dohod z Versailles až v roce 1920, předtím bylo téměř 200 let součástí Pruska a Německa. Hranici habsburské monarchie tehdy tvořila řeka Opava, za ní žili Prajzaci, před ní Čisaraci (Císařáci – obyvatelé rakouského Slezska). Lidé po obou březích řeky přitom hovořili a stále hovoří stejným dialektem českého jazyka, opavským nářečím.

Jak jsme přišli k Hlučínsku

Za metropoli Prajzske bývá považován Hlučín, byť v poslední době se centrum prajzské kultury a tradic přesouvá stále více do města Kravaře, zatímco Hlučín se pozvolna přeměňuje v satelit blízké Ostravy.

V souvislosti s turistickým ruchem Hlučín většinou splývá s představou Hlučínského štěrkopískového jezera, jež je v létě vhodné k provozování vodních sportů.

Méně vyhledávané je městské centrum s hezkým čtvercovým náměstím a spíše omylem návštěvník zabrousí do Muzea Hlučínska v budově městského zámku.

V muzeu stojí za pozornost především stálá expozice „Kdo jsou lidé na Hlučínsku“, která mapuje dějinné peripetie regionu.

V souvislosti s oslavami vzniku české státnosti je jistě pozoruhodné se dozvědět, že lidé z Hlučínska (tehdy označovaní jako Moravci) o Československo v roce 1920 nestáli, přáli si zůstat v Německu a proti připojení k ČSR otevřeně protestovali. Pro české politiky to bylo zklamání a těžko pochopitelná věc. Český jazyk a národ tehdy nebyly pro konzervativní, katolické Hlučínsko hodnotami, které by znamenaly víc než pevně zažitá úcta k majetku, tradicím, zemi a panovníkovi.

Československé předválečné opevnění

Zhruba pět kilometrů severně od Hlučína se nachází muzejně zpřístupněný areál československého opevnění z let 1935-38 známý pod názvem Hlučín-Darkovičky. Tvoří ho linie větších betonových bunkrů doplněná ukázkami dobové bojové techniky. Muzeum sídlí ve zrekonstruovaném pěchotním srubu MO-S 19 Alej a je vedle Hlučínských jezer další vyhledávanou turistickou atrakcí.

Muzeum československého opevnění Hlučín-Darkovičky

Linii pěchotních srubů sleduje směrem západním modrá turistická značka (a zároveň cyklotrasa), která vede k dalším pevnostním objektům s možností prohlídky. O pěchotní srub MO-S 21 Jaroš se stará od roku 2006 Asociace přátel Československého opevnění Opavska a Hlučínska a pokud vlaje na stožáru česká vlajka, je možné požádat o prohlídku. Podobné pravidlo platí pro srub MO-S 22 František stojící vedle silnice z Hlučína do Píště na polské hranici.

Odpustový region

Píšť je dalším cílem na Prajzske, který nelze minout. A to nejenom kvůli říkance, která praví, že „v Pišču děvuchy pyskem dřyšču“. K ČSR byla Píšť připojena spolu se sousední Hatí ještě o rok později než zbytek Hlučínska, tedy až v roce 1923. Ve velké příhraniční vesnici stojí barokní kostel sv. Vavřince, který je od roku 2002 Mariánským poutním místem. V jeho sousedství jsou u silniční křižovatky instalované sluneční parkové hodiny o rozměrech 16x47 m, které byly v době vzniku roku 2004 největší svého druhu v Evropě.

Sluneční hodiny v Píšti

Mariánské poutní místo Píšť

Katolická víra, tradice a svátky sehrávají v životě lidí na Hlučínsku významnou roli. Kostely tu proto patří k nejhonosnějším stavbám a mnohé stojí za prohlídku. Zvláště působivé jsou velkoryse pojaté stavby z červených cihel v novogotickém stylu, které dominují Ludgeřovicím, Sudicím nebo Kobeřicím. Se svátkem patrona kostelů pak souvisí slavnost zvaná odpust, která je specifikem regionu. Nejvelkolepější Kravařský odpust na konci srpna s doprovodnou poutí a několikadenními slavnostmi přesahuje svým věhlasem hranice prajzského regionu.

Kvetoucí pohraničí

Nejpozději během návštěvy Píště musí alespoň trochu zcestovalého člověka napadnout, že tato příhraniční oblast na bývalé československo-německé hranici se vůbec nepodobá zanedbaným a dodnes problematickým oblastem Sudet. Nejsou tu žádné zaniklé vesnice a zdevastované kostely, naopak i ta nejposlednější obec u hraniční čáry je hustě obydlená, žije a na opravených domech je vidět, že tu lidé rozhodně nouzí a nedostatkem netrpí.

Kostel v Sudicích

Bývalý zámek v Chuchelné

Po skončení druhé světové války tu totiž nedošlo k výměně obyvatel, odsun se týkal jen menší části lidí. Většina česky (resp. „po našemu“) mluvících starousedlíků se vztahem k domovu a majetku tu zůstala. Po staletí budované vazby mezi člověkem, zemí a tradicemi nebyly na Hlučínsku, na rozdíl od zbytku česko-německého pohraničí, zpřetrhány.

Udržované domy, nové fasády, řada drobných provozoven a firem ve zdánlivě zapadlém pohraničí má ještě jeden důvod. V letech 1938-45 se stali obyvatelé Hlučínska opět občany Německa. Po roce 1989 si mohla většina z nich, včetně potomků v mužské linii do druhého kolena, vyřídit německou občanku, pas a řidičák. To umožňovalo v tehdejší době především možnost pracovat a vydělávat bez omezení v Německu, kde většinou žili nějací příbuzní.

A kdo z více než poloviny dnešních obyvatel Hlučínska má touhu cestovat po celém světě, má to s německým pasem určitě mnohem jednodušší než s pasem českým.

Může se hodit

Co na Hlučínsku určitě neminout:
Bělá – na okraji obce u vydatného pramene Židlo se nachází pozoruhodný relaxační areál. Jeho součástí jsou Priesstizovy koupele – dva kamenné bazénky s protékající vodou vhodné na masáž končetin. Hned vedle na louce je ze starých cihel „klingerek“ poskládaný Křesťanský labyrint o průměru 25 m inspirovaný francouzským labyrintem v Chartres z roku 1213. Cestičky labyrintu jsou dlouhé 576 m.

Chuchelná – leží u polských hranic na bývalé hlavní železniční trati Opava – Ratiboř. Památkou na knížecí rod Lichnovských, který tu měl od 17. století středisko svého panství a založil zde továrnu na zpracování lnu, je zámek (dnes rehabilitační ústav) a obnovené mauzoleum v novogotickém slohu.

Kravaře – město plné života, neoficiální centrum prajzských kulturních tradic. O městě a jeho pořádkumilovných a pracovitých obyvatelích výstižně veršuje místní bavička Lidie Rumanová: „Staveňa su nabilene, ploty natřene, kobzole vysazene, bravky vykrmene”. Pro návštěvníky je tu zámek s golfovým hřištěm, Hadamczikova Buly aréna (sportovně-hotelový komplex), velkolepá slavnost Kravařský odpust, cukrárny s tradičním prajzskými koláčky a cukrovím.

Rohov – nachází se tu hospoda U Komárků, která je v nepřetržitém provozu od roku 1724 a rodina současného majitele ji vlastní od roku 1886. Šamotová pec na pečení masa (hlavně vepřových kolen) a minipivovar se zasloužily o věhlas a oblibu v širokém okolí. Interiér i oděv obsluhy navozuje dobový duch Hlučínska ve 30. letech minulého století.

Jak se tam dostat
Vstupní bránou na území Hlučínska bývá obvykle Ostrava nebo Opava, resp. silnice č. 56, která obě města přes Hlučín spojuje. Dá se tam však proniknout i vedlejšími silnicemi po mostech přes řeku dříve hraniční řeku Opavu a to v Děhylově, Jilešovicích, Háji ve Slezsku a Štítině.
Vlaky jezdí na Hlučínsko pouze z Opavy a mají konečnou buď v Hlučíně nebo v Chuchelné.

Křížem krážem na kole po Hlučínsku (viz mapka)
Hlučín – Markvartovice – Muzeum čs. opevnění – Darkovice – Vřesina – Píšť – Bělá – Chuchelná – Rohov – Sudice – Hněvošice – Svoboda – Kravaře – Bolatice – Bohuslavice – Darkovičky – Hlučín.
Celkem 67 km.

Mapy
1 : 50 000 KČT č. 59 – Opavsko
1 : 50 000 KČT č. 61-62 – Ostravsko