Když v nenápadném zálivu King Edward Cove v Jižní Georgii poprvé přistál norsko-britský cestovatel a polárník Carl Anton Larsen, psal se rok 1904 a v místních vodách plaval nespočet velryb a tuleňů.
Dnes tu zůstává jen rezavějící ocelové městečko s vraky lodí, tunami řetězů a vybělených velrybích kostí. Jediné vzpomínky na obří lov velryb, které se tu měnily na barely s olejem putujícím vstříc rychle se rozvíjející euroatlantické civilizaci.
Jednu z vůbec prvních továren na výrobu velrybího oleje v Jižním Atlantském oceánu založil Larsen pro Argentinskou rybí společnost (Compania Argentina de Pesca) a rozjížděla se poměrně pomalu. V prvním roce tu bylo zpracováno „pouhých“ 195 velryb.
Tuk, maso i kosti se tu v kotlech proměnily na olej, který se všude po světě používal ke svícení v domech i ulicích měst, mazání parních motorů a automobilů, výrobě margarínu nebo při přípravě mýdla a kosmetických přípravků jako byly například rtěnky. Ze zbývajících částí velryb se stalo hnojivo a potrava pro hospodářská zvířata.
Výroba postupně nabírala na otáčkách, a i když továrna pravidelně fungovala každý rok pouze mezi říjnem a březnem, za 62 let své existence dokázala podle záznamů zpracovat 175 520 velryb na devět milionů barelů velrybího oleje.
Kolínská pro relax
Za dobrou výplatou a také za dobrodružstvím mířili do Grytvikenu dělníci až z Británie a Norska. Podle serveru Dailymail tu během některých sezon pracovalo až 450 zaměstnanců. Po zbylou část roku zůstávalo v Grytvikenu jen pár desítek lidí zajišťujících pravidelnou údržbu.
Tříletý Solveig Gunbjoerg Jacobsen byl prvním člověkem narozeným v přístavu Grytviken. (snímek z roku 1916)
Na nehostinném ostrově mezi Argentinou a Antarktidou měli zaměstnanci k dispozici malou kapli, pekárnu, obchod s potravinami, poštu a dvakrát týdně se v místním kině promítaly filmy.
Mezi nejžádanější zboží tu patřil tabák a také kolínská. Carl Anton Larsen totiž v Grytvikenu kvůli větší pracovní morálce vyhlásil prohibici a jedinou útěchu tak mohli lidé na ostrově najít jen na dně voňavky.
A není divu, samotná práce v Grytvikenu rozhodně velkým komfortem neoplývala. V továrně se za jediný den běžně zpracovalo až 45 velryb. Dělníci museli nařezávat velké kusy velryb a těmi pak naplnit velké kotle, ve kterých se tuk přeměňoval na olej.
Pracovalo se každý den včetně neděle ve dvanáctihodinových směnách v nepříznivém počasí a při průměrné teplotě 1,7 stupně Celsia. Podlaha v továrně byla údajně tak kluzká, že pracovníci nosili boty s hřebíky na podrážkách, aby na různě zaschlých vrstvách krve neuklouzli.
Kolik velryb může žít v oceánech?
Grytviken ukončil výrobu v prosinci roku 1966 kvůli snižující se populaci velryb a většímu využívání petroleje a rostlinných olejů. I když čísla z továrny v Grytvikenu jsou sama o sobě hrozivá, podle studie zveřejněné v roce 2015 časopisem Nature bylo jen mezi lety 1900 - 1999 zabito téměř 2,9 milionu velryb, z toho 276 442 v severním Atlantiku, 563 696 v severním Pacifiku a 2 053 956 na jižní polokouli.
Zatímco v 18. a 19. století bylo celosvětově zabito 300 tisíc velryb, ve dvacátém století velrybáři začali využívat lepší harpuny a loděmi s výkonnějšími dieselovými motory a největší počty zabitých velryb v jednom roce tak byly zaznamenány v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
„Celková čísla o počtu zabitých kusů jsou ohromně důležitá. Říkají nám, kolik velryb vlastně může v oceánech žít,“ prohlásil Stephen Palumbi, mořský ekolog ze Stanfordské univerzity v Kalifornii.
Zákaz komerčního lovu velryb vyhlásila Mezinárodní velrybářská komise (IWC) 19. února 1986. Česká republika přistoupila k úmluvě v roce 2004 (začala platit v roce 2005) a následně se stala členem IWC, kde spolu s dalším členy Evropské unie prosazuje ochranu velryb před vyhubením.
„Pokud by moratorium na zákaz komerčního lovu nevstoupilo v platnost, tak by došlo ke zdecimování některých populací. Dá se říci, že tak 50 % velrybích populací, respektive velrybích druhů, by bylo totálně zdecimováno. To znamená, že by došlo velmi pravděpodobně k jejich vyhynutí,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 Jiří Mach, vedoucí oddělení mezinárodních úmluv ministerstva životního prostředí a komisař IWC za Českou republiku.
Některé země ale odmítají tento lov ukončit, Norsko a Island vytrvale uplatňují vůči zákazu výhrady, Japonsko svůj lov schovává za lov pro vědecké účely.
Lov velryb- je druh mořského rybolovu, během kterého jsou velrybářskou flotilou loveni velcí mořští savci (velryby, plejtváci apod.). Má značný vliv na decimaci druhů a některé přivedl na nebo dokonce za hranici vyhubení. Jedná se taktéž o jeden z tradičních způsobů obstarávání obživy některých národů a svým způsobem i součástí jejich kulturního dědictví. Některé lobbistické organizace však toto zpochybňují a snaží se bojovat proti právu těchto národů lovit v národních vodách tyto savce. Výjimka ze zákazu lovu byla poskytnuta jen obyvatelstvu Sibiře, Aljašky a Grónska, kde je povolen jen lov některých druhů. Velrybí maso je pro tyto skupiny lidí důležitým zdrojem obživy. I oni však musí dodržovat určený limit. Některé státy nerespektují mezinárodní moratorium na lov velryb. Japonsko se odvolává na skutečnost, že loví velryby pro vědecké účely. Předpokládá se, že většina masa z těchto lovů skončí v japonských restauracích, kde je velrybí maso velice ceněno. Lékaři však varují, že maso velryb obsahuje množství nebezpečných chemických látek jako jsou polychlorované bifenyly, DDT nebo rtuť a že pojídání velrybího masa a tuku může ohrožovat zdraví lidí. zdroj: wikipedia.org |
