Nekonečnou kamenitou pouští jedeme už hodně dlouho. Terén setrvale, byť jen nepatrně klesá, ale na horizontu pořád není čeho se chytit. Po prašné cestě, která je rovná, jako když střelí, jedeme setrvalých 110 kilometrů v hodině, když tu se před námi najednou zjevuje bílá stěna. Mohutný pás mlhy signalizuje blížící se pobřeží.
Ostatně klimatizaci jsme v autě už před chvíli vypnuli, což je neklamná známka toho, že venku se ochladilo. Sbohem, rozpálené a liduprázdné vnitrozemí.
Na Pobřeží koster
Když se po několika stech kilometrů konečně objevuje silniční křižovatka, dělí nás od oceánu jen asi dva kilometry.
Bereme na sebe mikiny a venku se krčíme před prudkým větrem. Hřmění příboje doléhá až sem a ve vzduchu je cítit sůl.
Kolem nás je jedno velké nic. Jen zasolená a nevlídná pustina, které dominují šedohnědé barevné tóny. Tak vypadá jedna z nejnehostinnějších oblastí světa a má i případný název: Skeleton Coast neboli Pobřeží koster.
Za extrémní podmínky může chladný mořský proud zvaný Benguelský, který namibijské pobřeží omývá. Tady, kolem 20. rovnoběžky jižní šířky, dosahuje teplota jen asi 18 °C a působí tím vůči rozžhavenému pouštnímu vnitrozemí příkrý teplotní kontrast. Proto ta mlžná stěna, kterou jsme projížděli. Ale navzdory sražené vodní páře v této oblasti prakticky vůbec neprší, zato je půda podél pobřeží prosycená solí. Na nebezpečí smyku na zasoleném povrchu ostatně upozorňují dopravní značky. Zasolená poušť zde dosahuje až k moři a takových krajin není na světě mnoho.
Název Skeleton Coast nese i odlehlý, nesnadno přístupný národní park, který se podél pobřeží táhne. Jedeme do něj alespoň nakouknout, do drsné krajiny prakticky bez života, občasně poseté lodními vraky i zvířecími kostmi. Odtud ten název. Přitom se zkoušíme vžít do kůže prvních evropských prospektorů, Portugalců, kteří tuto krajinu před více než pěti staletími při námořních výpravách objevovali. Chybu tenkrát udělat nesměli, ztroskotání znamenalo jistou smrt. Ne od nepřátelských domorodců, tenkrát stejně jako dnes krajinu nikdo neobýval. Ale od smrti hladem v krajině, která neskýtá žádné zdroje a neumožňuje obživu.
Asi po dvou hodinách jízdy podél pobřeží k severu přijíždíme k místu zvanému Ugab River Gate. V údolíčku pod námi navzdory názvu nic neteče, zato symboly na bráně jsou více než výmluvné: velké lebky. Dál už je třeba speciální povolení, které nemáme, proto se po chvíli vracíme zpět a desítky lodních vraků rozesetých podél pobřeží si užíváme z opačné perspektivy.
Kříž v zemi nikoho
Ještě než dorazíme do Swakopmundu, největšího sídla na pobřeží Namibie, zastavujeme v místě zvaném Cape Cross (Křížový mys). Kamenné kříže tu na nevýrazném poloostrově připomínají portugalské mořeplavce, kteří jako první Evropané tuto strašnou krajinu na sklonku 15. století navštívili.
Cílem výprav bylo tehdy najít cestu do Indie východním směrem. Konkrétně na toto místo doplul jako první prospektor Diogo Cão v lednu roku 1486. A vztyčil tu kamenný kříž, od něhož pochází dnešní pojmenování mysu. Událost vedle replik původního kříže připomíná i kamenná deska se stručnou informací v portugalštině, afrikánštině a němčině.
O kousek dál narážíme na početnou kolonii lachtanů. Ploutvonožci tu v tisícových počtech „zalidňují“ pobřeží tak, že je sotva vidět písek, případně kameny. Zato je lachtany dobře slyšet: všichni hekají, krkají, výhružně řvou a vydávají další roztodivné zvuky. Mnozí se na chvíli vrhají do chladných vln a vzájemně se v nich proplétají. Neobyčejné hemžení sledujeme z dřevěného chodníku, který vede směrem do lachtaní kolonie. Ale přes zábradlí si netroufáme, i kdybychom chtěli zákaz porušit. Lachtani nám dávají zřetelně najevo, kdo je tady pánem.
Když tu byli Němci
Nehostinná, prázdná krajina dnešní Namibie evropské kolonizátory dlouho nelákala, portugalská přítomnost na konci 15. století zůstala jen krátkou epizodou. Výrazněji se tu začali angažovat teprve na konci 19. století Němci a ačkoli přímá německá správa trvala jen krátce (1884–1915), zanechala překvapivě zřetelné stopy.
Ve Swakopmundu se o německém koloniálním dědictví přesvědčujeme na každém kroku. Nejde zdaleka jen o to, že v sotva padesátitisícovém městě je vzorný, neafrický pořádek. Vzdálenou „domovinu“ potvrzují i názvy ulic, jedna z hlavních se například jmenuje Bismarckstrasse. K předním památkám města patří stará věznice, tedy Altes Gefängnis, jinak tady toho moc k vidění není. Nepřehlédnutelný evropský vliv se tu mísí s pocity z městeček na americkém Divokém Západě. Zkrátka místo na konci světa.
Také obsluha v jedné z nečetných místních restaurací nás zjevně považuje za Němce, protože na konci oběda přichází dotaz „Noch etwas süsses, meine Herrschaften?“ (Ještě něco sladkého vážení?). V černé Africe to zní pikantně, ale zvykáme si.
Na řadě míst Swakopmundu vidíme realitní inzeráty lákající v němčině ke koupi laciných apartmánů u moře, někdy s dovětkem „z Frankfurtu je to jen 10 hodin letu“. Německy se vede debata i ve zdejším muzeu, které má pěkné exponáty z doby, kdy se tu Evropané začali usazovat. Nás zaujala hlavně fortelná litinová cedule vyznačující hranici mezi německým a britským sektorem.
Ještě mnohem bizarněji ovšem působí parní lokomotiva Martin Luther, pomocí níž se Němci pokoušeli zajistit dopravní spojení ze Swakopmundu do vnitrozemí. Projekt ovšem neměl dlouhého trvání a rekonstruovaný železný oř dnes stojí pár kilometrů za městem uprostřed moře písku.
Obrovské červené hory
Jestliže Pobřeží koster i Swakopmund s okolím často navozují pocity jakoby z jiného světa, ve vnitrozemí to není jiné. O tom, že podle řady pramenů jsou písečné duny v lokalitě Sossus Vlei (asi 400 km od Swakopmundu) nejvyšší na světě, víme předem. Přesto realita předčí očekávání. Hory písku jsou skutečně gigantické, svírají mezi sebou deprese a údolí, která se vzácně naplňují vodou, a hlavně během dne fantasticky mění barvu.
K parkovišti, kam až mohou auta s náhonem pouze na dvě kola, přijíždíme kolem poledne. Při vysokém slunci jsou barevné kontrasty samozřejmě slabší a my za značného vedra pokračujeme pěšky až do lokality Dead Vlei, v překladu Mrtvá bažina. Po vodě tu sice teď není ani památky, ale rozpraskaná půda naznačuje, že se tu životodárná tekutina občas objeví. Scenérii v Dead Vlei, na rozdíl od sousedících oblastí, oživují mrtvé kmeny akácií, které nevydržely nápor písku ze všech stran. Chmurná, přitom však nádherná atmosféra.
Se sluncem sklánějícím se k obzoru pospícháme zpět k parkovišti a popojíždíme k Duně 45 (název je podle kilometrovníku, počítáno od hlavní silnice). Obří duna s kolmou výškou kolem 170 metrů má ostrý hřeben, který vrhá čím dál delší stín. Pracně se hrabeme nahoru: dva klopotné kroky vzhůru vyvažuje jedno uklouznutí zpět, ale hřebínku nakonec dosahujeme. Právě včas, do západu slunce chybí sotva deset minut a sledujeme fantastickou hru barev, kterou žádný grafický program vykouzlit nedokáže. S posledním slunečním paprskem skáčeme dolů a sjíždíme k základně duny jako malé děti. Za chvíli začíná další africká noc.
Může se hoditNamibie v číslech Doba vhodná pro návštěvu Doprava |