Zapomeňte na přelidněná paneláková letoviska na Costa del Sol nebo Costa Blanca, tohle je úplně jiná káva. Žádné kilometry dlouhé pobřežní promenády se stovkami restaurací, suvenýrových obchodů a diskoték. Obyvatelé nevelkých rybářských vesnic nedaleko Almeríe se turisty nenechávají příliš rušit a horizont nehyzdí žádné ohyzdné výškové stavby. V jedenáct večer je tu klid a pokud popojdete za poslední domky vesnice, budete se mezi hvězdami a nebem cítit úplně sami. Je tohle vůbec ještě na španělském pobřeží možné?
Mít tak španělskou chatu u moře
Východištěm do odlehlého kraje východně od Almeríe je malé letovisko San José, přístupné jedinou silnicí z členitého vnitrozemí.
Městečko, či spíše větší vesnice, je malebně seskupené kolem otevřeného zálivu a vládne tam téměř domácká pohoda. Mezi nečetnými dovolenkáři se zdají převažovat ti středo- a severoevropané, kterým učarovalo zdejší podnebí natolik, že si zde pořídili druhý domov.
Oblast Cabo de Gata má totiž i na španělské poměry mimořádně vlídné klima: ročně tu spadne jen kolem 200 mm srážek (tedy i v zimě prší jen dosti zřídka) a slunce tu během 12 měsíců svítí skoro 3000 hodin. Ideální podmínky k tomu, utéci alespoň na část roku z vlhkých plískanic Londýna, Osla či Amsterdamu. Ale vlastně i z Prahy. Vývěsky několika realitních kanceláří nás nenechávají na pochybách, že nemovitost nad pláží tu pořídíte o dost laciněji než srovnatelný objekt někde v Česku.
Sami na pláži, kam auta nejezdí
Kvůli obchodu jsme sem ale nepřijeli, a tak vyrážíme na průzkum chráněného území. Nese jméno Cabo de Gata-Níjar a díky zákonné ochraně jde o jeden z posledních delších úseků španělského pobřeží, které nepodlehly komerčnímu tlaku a nebyly tedy zastavěny prázdninovými letovisky.
Jaká je to „costa“?Administrativně je popsaná část španělského pobřeží východně od Almeríe součástí správní oblasti Andalusie. Pro zařazení španělských pobřežních letovisek se však lety spíše vžilo označení „Costa xyz“, tedy „pobřeží s přívlastkem“. |
Jakmile mineme poslední domky San José směrem k jihozápadu, asfalt se mění v prašnou cestu, která sleduje pobřeží ve vzdálenosti asi 500 metrů. Nad mořem se zvedají tu mírnější, tu strmější kopce a jaké budou výsledné dojmy, velmi záleží na roční době. V létě a na podzim je krajina kvůli dlouhotrvajícím suchům vyprahlá, téměř měsíční. Oblast je vulkanického původu a převažují tedy horniny tmavé až černé barvy.
Na jaře však, poté, co v zimě alespoň nějaká vláha přijde, krajinu zbarví koberce květin; v oblasti bylo zaznamenáno více než 1000 rostlinných druhů včetně řady kaktusů. Nás zaujaly agáve, z nichž tu mnohé dosahují vskutku obřích rozměrů, a také krásné žumary nízké, tedy jediné původní evropské palmy. Posledně jmenovaný druh je ostatně symbolem přírodního parku.
Na cestě máme několik málo frekventovaných pláží a každá je jiná. Asi kilometr dlouhá Playa de los Genoveses krásně „vystřihuje“ ladný oblouk, zatímco kratší, divočejší pláž Monsul, lemují strmé útesy. K oběma musíme kus pěšky a věru není nutno se strachovat, že byste se tady na písku s někým tlačili.
Playa de Monsul, kterou oživuje pořádná písečná duna, je poslední bod dosažitelný autem. Dál každého zastaví závora a i my musíme pěšky – opatření, které úřady zavedly jako redukci návštěvnického provozu.
Ještě jste nebyli na dovolené? Nezoufejte, navštivte slevový portál Raketa.cz a vybírejte z velkého množství zájezdů. Stále můžete navštívit slunné Řecko, Egypt či Španělsko. |
Jdeme asi pět kilometrů po prašné cestě, která mírně, ale vytrvale stoupá, aby za každou zatáčkou otevřela další a další vyhlídky. Je tu božský klid, dokonce i na moři, kam až oko dohlédne, panuje jen minimální provoz. Přibližně za půldruhé hodiny dorážíme k bývalé obranné věži Torre Vigía de la Vela Blanca, asi 250 výškových metrů nad pobřežím. Odtud poprvé vidíme „za roh“, k západu směrem k Almeríjské zátoce (Golfo de Almería) a na maják Cabo de Gata. Tam ale potřebujeme přijet z druhé strany. Tak zase zítra.
K slaným lagunám s dalekohledem
Pláž u obce Las Salinas je rovná jako když střelí a na rozdíl od pobřeží kolem San José ji lemuje úplně plochá krajina. Dokonalou horizontálu prudce porušuje jen štíhlá věž zdejšího kostela, viditelná na míle daleko – a při bližším pohledu také pestrobarevné bárky místních rybářů vytažené na břeh.
To nejzajímavější se ale skrývá pár set metrů od pobřeží. Plochá pláň je totiž prostoupena slanými lagunami, z nichž se dosud získává sůl. Ostatně velké hromady soli, porůznu rozeseté po krajině, lze sotva přehlédnout. Laguny samotné jsou běžným návštěvníkům přístupné jen okrajově, důvodem je ochrana ptáků, kteří sem ve velkém přilétají. Na chvíli zalézáme do pozorovací budky a sledujeme pohyb v laguně: vedle přečetných racků pozorujeme velké hejno volavek i pár čápů, živočichové si však dávají dobrý pozor na to, aby se k nám příliš nepřiblížili. S vděčností si proto od Němců, kteří na místo po chvíli přijíždějí obytným vozem, půjčujeme dalekohledy a sledujeme pestrobarevné hemžení.
A pak nastává čas na chvíli lenošení na pláži Salinas. Z města (Almeríe) je to sem daleko, nejsou tu prakticky žádné plážové služby a tomu odpovídá i frekvence návštěvníků, která je minimální. Na jižním obzoru hledíme na maják Gata, „vytažený“ na skálu pár desítek metrů nad pobřeží. Objekt sice není přístupný, přesto prožíváme na okolních skalkách pěkný závěr dne. Sluneční kotouč na západním obzoru klesá nad moře a nakonec zmizí za horskou hradbou Sierry Nevady, na jejíchž vrcholcích se třpytí fleky sněhu.
Do nitra vyhaslé sopky
Většinu geologického substrátu Cabo de Gata tvoří sopečné horniny a vulkanickou historii, jednoznačně vepsanou do tváře krajiny, si jedeme užít do chráněného území Caldera Volcánica de Majada Redonda. Nachází se kousek od pobřeží a ačkoli nás k němu z hlavnější silnice navádí orientační cedule, v osadě Presillas Bajas se musíme dvakrát ptát na správný směr. Informátor nakonec naše auto navádí na cestu, která klesá strmým a úzkým úvozem na improvizované prašné parkoviště. To je současně východištěm turistické stezky.
Asi 6 kilometrů dlouhá trasa (tam i zpět) nejprve kličkuje úzkým, vyschlým údolím, aby se před námi nakonec rozevřela téměř dokonale okrouhlá kotlina lemovaná řetězcem podobně vysokých vrchů. Je to jasné, vstoupili jsme dovnitř staré, dávno vyhaslé sopky, jejíž kaldera byla posléze proražena vodní erozí. Tím vzniklo údolí, kterým jsme přišli.
Chvíli sedíme na vyhlídce na přírodní amfiteátr, jen spoře porostlý suchomilnou vegetací. Mezi četnými žumarami jsou zřetelně vidět staré lávové proudy, připadáme se jako v geologické učebnici pod širým nebem. Scenérii nic neruší, vychutnáváme si ohlušující ticho. To ticho, které nás v tomto koutě Španělska provázelo tak často.
Může se hoditWebové stránky Přírodního parku Cabo de Gata-Níjar (španělsky, anglicky a další jazyky) Doprava |