Často se nás ptáte na bezpečnost při jízdě na kole. Na co si dát pozor, jak jezdit, jak se chránit, jak se správně vyhýbat...
Začali jsme letos testem jedné z nejlepších cyklohelem. Pokračujeme krátkým kurzem jízdy po silnici, a brzy budou následovat základní pravidla, jak se chovat na cyklostezkách.
Prakticky nikdo z nás, i kdyby chtěl, není schopen vyhnout se na kole silničnímu provozu. Pojďme to tedy obrátit v náš prospěch. Kdo se naučí aspoň trochu jezdit na silnici, bude to mít všude lehčí. Dokonce jedná stará pravda říká, že dobří silniční cyklisté jsou často i dobrými řidiči.
Dvě hodiny po Praze se závodníkem Petrem Benčíkem
Proto jsme se obrátili na Petra Benčíka, donedávna skvělého závodníka (dnes ho často slyšíme spolukomentovat etapy Gira nebo Tour de France). Schválně vyrážíme na přibližně dvouhodinový jarní „švih“ z jámy lvové, z pražských Vysočan.
Začínáme v malé skupince v pohodě, ale zároveň svižně. Jet za Petrem Benčíkem pražskými ulicemi je dobrá škola. Šlapeme rychle, ale bezpečně, neděláme přestupky a svižně se proplétáme hustým odpoledním provozem. Nepodjíždíme fronty aut těsně zprava, ale když to jde a je prostor, tak je normálně předjíždíme zleva. Jinak klidně čekáme, až se fronta rozjede. Pouhý fakt, že můžu jet za někým, kdo to umí a orientuje se, je k nezaplacení.
Příští týden zkusíme popsat pravidla jízdy na cyklostezkách |
Petr ukazuje rukou nebo prsty včas a výrazně změny směru jízdy i všechny zásadní překážky. Nekličkuje, drží směr. K čemu to přirovnat? Jako když máte při tanci zkušeného a zdatného partnera, tančí vám to skoro samo. Petr jede sebevědomě, ale zároveň nedělá „frajera“. Respektuje provoz a snaží se být jeho integrální součástí. Jsem přesvědčen, že styl jeho jízdy řidiče aut neprovokuje, což přiznám sebekriticky, bývá problém části naší cyklistické obce.
Brzy se vymotáváme z centra Prahy a jedeme přes Kbely směr Brandýs nad Labem. Provoz je pořád dost hustý, místy až nepříjemný. A zde jsou nejdůležitější odpozorovaná pravidla.
Jet na kraji a ‚čitelně‘
Jedeme vždy při kraji, ale ne zase v bezprostřední blízkosti škarpy, rozhodně ne ve štěrku na samém okraji silnice. Zároveň nezasahujeme výrazněji do silničního pruhu. Petr Benčík dává vždy včas vědět svůj úmysl - jak nám, kteří jedeme bezprostředně za ním, tak autům - např. změnu směru jízdy, zpomalení. Je čitelný, jeho jízda je předvídatelná, nedělá nečekané manévry. Ukazuje rukou nebo prsty včas a zřetelně i díry, výmoly, kanály v silnici stejně jako zpomalovací příčné prahy nebo koleje.
Na co dávat pozor
|
Brzy si zvykám, že můžu jet za ním těsně v zákrytu a nepotká mě přitom zrada. Žádné zbrklé změny směru, jak už jsem tolikrát předtím zažil ve skupině cyklistů. Plynule, plynule a zase plynule. Plynule také brzdíme. A pokud to Petr uzná za nutné, občas i hlasitě upozorňuje na nenadálá nebezpečí.
Na menších okresních silničkách s klidnějším provozem pak občas přecházíme v jízdu dva vedle sebe. V relativně prudkém větru dostávám zároveň lekci, jak se uchránit „terezínu“ - tedy jak jet v silném bočním větru a umět se správně schovat za ostatními jezdci, či jezdcem, abych nebyl „odpárán“. Zatímco se snažím schovávat vzadu za kolegou, Petr mě koriguje a posunuje. „Běž k němu ještě blíž, ale z boku. Protivítr jde ze směru dvou hodin. Nemůžeš být proto vzadu za ním, ale skoro vedle něj, jen mírně vzadu. Když se ti povede schovat, ucítíš ten rozdíl. Jeď ještě blíž.“
Po 50 kilometrech mám pocit, že jsem se na kole konečně zas něco naučil. Zkušenost ze silnice můžu využít na kole i v ostatním provozu. To je obrovská výhoda takové lekce.
