Zapomeňte na vodopády, krkonošskou tundru i kleče. Albeřické údolí nabízí rázovité chalupy, opuštěné vápencové lomy, jeskyně a strhující příběhy.
„Jak se tady žije? Jako na konci světa. Do krámu je to šest kilometrů. Ráno se probudím, smetu jelení bobky ze zápraží a místo televize čumím na pasoucí se krávy. Dnes mi třeba za chalupou srnec řval tak, že jsem nemohl spát. A za čtrnáct dní přibude chřástal, který bude tři týdny řvát než sežene samičku,“ usmívá se Zdeněk Kašpar, který chalupu v horní části albeřického údolí koupil na počátku 60. let. Posledních dvacet let v ní žije.
Pohřebák i sanita sem dojedou
„Všechen majetek jsem v Praze rozdal vnoučatům, pravnoučatům. Je tu nádherně, nejsem si jistý, jestli bych byl ještě schopen se přizpůsobit životu ve městě. Co mi tady schází? Pohřebák i sanita sem dojedou,“ říká osmdesátiletý muž. Vypadá spokojeně.
„Po válce se údolí stalo útočištěm literátů. Nedaleko měl chalupu třeba A. C. Nor, Jiří Marek nebo Jan Holub. Chalupu mám po Achille Gregorovi. Byla tady umělecká komunita. Díky nim to na rozdíl od jiných míst v pohraničí žilo. Také proto se tady cítím dobře. Myslím, že nikdo z nich už nežije, chalupy po nich převzaly jejich děti a vnoučata. Co je ale důležité, že k tomu mají stále vztah,“ míní Kašpar.
O historii zaniklé spisovatelské kolonie v Albeřicích se roky zajímá chalupářka a historička Tamara Nováková, která do albeřického údolí jezdí od dětství. Zná historii skoro každého domu. Spisovatelská kolonie v druhé polovině 40. let nebyla náhoda.
„I když jsme v pohraničí, lidé tady tomu dokázali dát znovu smysl. Albeřice byly po odsunu nabídnuté Syndikátu českých spisovatelů, který nabídku přijal, protože tady bylo hodně opuštěných domů na jednom místě, a spisovatelům je zprostředkoval. Těch, kteří to tu nakonec koupili, bylo tak čtyřicet. Byli tu v závětří. Nedělejme si iluze, že tady nebyli udavači, ale žilo se tu volněji než v Praze,“ říká šestatřicetiletá badatelka, která zjištění publikovala poprvé v časopisu Krkonoše - Jizerské hory.
Po vysídlení Němců na konci druhé světové války se úřady potýkaly s nezájmem o opuštěná stavení, obec Albeřice nebyla výjimkou. Spisovatelé se usídlovali i v okolních obcích, ale v Horních Albeřicích bylo jejich jádro.
„Poslední 25. transport mezinárodně schváleného vysídlování v okrese Trutnov odjel z Mladých Buků 16. listopadu 1946. Původní němečtí obyvatelé Horních Albeřic se tak mohli potkat s některými novými osídlenci nejen ze Syndikátu českých spisovatelů, jak si v druhé polovině roku 1946 obhlížejí albeřické údolí a vybírají domy. Rekreovat se v Albeřicích začali noví, literárně činní osídlenci až na sklonku roku 1946 a roku dalšího,“ uvádí Nováková.
Mezi nejznámější patřil prvorepublikový prozaik, fejetonista, novinář, literární kritik a nakladatelský redaktor A.C. Nor, vlastním jménem Josef Kaván (1903 - 1986), beletrista a autor odborných historických prací Jaroslav Andrejs (1908 - 2002), který se jako jeden z prvních věnoval tématu atentátu na Reinharda Heydricha, nebo prozaik, novinář a scenárista Jiří Marek, vlastním jménem Jiří Puchwein (1914 - 1994) známý scénářem k seriálům Hříšní lidé města pražského a Panoptikum města pražského.
V zimě je to tady docela punk
„I když v zimě je to tady docela punk - silnice nesypou, nesolí - tak bych si dokázala představit tady žít,“ usmívá se Nováková na zahradě domu z počátku 20. století, který obývá s rodinou o víkendech. Dům na dolním okraji Horních Albeřic po válce koupil její dědeček, který tam působil jako národní správce a pak jako nájemník.
„Nějakou dobu tady i bydlel, v 60. letech tu podnikal, pronajímal pokoje. Do odsunu tady byla pekárna, posledním známým majitelem byl pekař Alfred Stumpf,“ ukazuje v podkroví dobový nápis na prkně. Na stěně visí několik kreseb. „Namalovala je jedna řádová sestra, které děda pronajímal místnost jako ateliér,“ říká Tamara Nováková.
V Albeřicích od roku 1958 dlouhá léta v nedobrovolném exilu žily řádové sestry, které dřely na polích a v podhůří v továrnách.
Historie albeřického údolí sahá více než 700 let do minulosti a souvisí s vnitřní kolonizací. I sem přicházeli německy hovořící osadníci, ale na rozdíl od východních Krkonoš nepocházeli z alpských zemí, ale ze Slezska, které ve 14. století patřilo Českému království. Alpská dřevařská kolonizace Krkonoš je přibližně o 150 až 200 let mladší.
Uživili se tady jen větší sedláci
„Albeřice historicky patřily k nejvýše položeným zemědělským vsím v Čechách. Původní obyvatele šlo schovat pod termín: kovozemědělci. Většina se nedokázala ze svých úhorů uživit, ženy se proto staraly o hospodářství a muži pracovali v úpských fabrikách, ať už to byly textilky, papírny nebo brusírny dřeva. Uživili se tady jen větší sedláci, ale ti byli spíše výjimkou,“ připomíná badatelka.
Obyvatelé také udržovali čilé kontakty s okolím. „Státní hranice byla prakticky neviditelná. Na obou stranách hranice žili německy hovořící lidé. Už to, s kým místní uzavírali sňatky, mnohé vypovídá. Byli to lidé z Malé a Velké Úpy, z Žacléře, oblasti Rýchor, ale i částečně z dnešního Niedamirowa v Polsku, který je za kopcem,“ vysvětluje Nováková, která se podílela i na vzniku hornoalbeřického Muzea Vápenka. Vzniklo ve zrekonstruované osmiboké kamenné věži šachtové vápenky z 19. století, kterou opravili bratři Pavel a Miloslav Klimešovi.
„Záchrana chátrající vápenky začala už v roce 1988, kdy jsme ji s kamarády očistili od náletu dřevin, které ničily kamenné zdi. Na muzeu jsme později pracovali šest let,“ uvedl krajinný ekolog Pavel Klimeš.
Muzeum vzniklo ve spolupráci Správy KRNAP, jenž objekt vlastní a zaplatila většinu nákladů, rodinné firmy Veselý výlet a Hradní společnosti Aichelburg, která připravila projekt. Nedaleko je i speleology vyhledávaná Albeřická jeskyně, kterou objevili v roce 1887 těžaři vápence a je součástí největší krasové oblasti v Krkonoších. V okolí je také Krakonošova a Celní jeskyně.
