Málokterý muzikant by nechal svůj nástroj stát na ulici nebo v nádražní hale. Ale v metropoli stojí jen tak, každému k dispozici, jedenáct nástrojů. Umístil je tam Ondřej Kobza, který si projekt Piana na ulici vymyslel.
Navíc plánuje, že další se objeví ve velkých městech východních Čech. "Plánuji do konce září umístit piano i na nádražích v Pardubicích a v Hradci Králové," říká.
Nástroje nikdo neničí?
Zatím jsou v dobrém stavu. Většinou jde o piana, která jejich majitelé už nepoužívali a byla prakticky určena k likvidaci. Kdyby šlo o nějaké krásné nástroje za dvě stě tisíc, vnímal bych to jinak.
Vaše osoba se v poslední době stala téměř značkou, která je pro někoho zárukou kvality, někoho naopak rozčiluje. To když slyší, že za něčím stojí kavárník Kobza...
Chci své projekty propagovat a dělám všechno pro to, aby se o nich v médiích hovořilo. Kdybych je dělal anonymně, propagace by byla těžší. Pozornost si užívám a vím, že hodně lidí to rozčiluje. Já bych sám sebe nejspíš taky rozčiloval.
Snažíte se oživit městský prostor a zároveň máte komerční podniky. Hodně lidi si myslí, že piana mají zvýšit jejich návštěvnost.
Určitě je to problematické. Myslím, že to dělám nezištně a že je za tím příběh, který by mohl někoho inspirovat, a to je podstatné. Nenapadlo mě, jak to prezentovat jinak, než že jsem to já, kavárník Kobza.
Jak vás to s těmi piany napadlo?
Na počátku byli lidé z Auto*matu (občanské sdružení známé hlavně propagací cyklistiky v Praze, pozn. red.). Vyzvali mě, ať uspořádám nějakou akci pro veřejnost v Krymské ulici. Na ulici jsme dali piano a křesla a celý den jsme si moc užili. Ulice patřila nám, a ne autům. Za rok se to opakovalo, a když jsem vstoupil do Bajkazylu na náplavce, hned jsem věděl, že tam musím postavit piano. Lidem se to líbilo, a tak vznikla Piana na ulici. Později jsem se dozvěděl, že se to děje i jinde ve světě.
Z čeho to celé platíte? Všimla jsem si vašeho profilu na serveru HitHit, kam lidé mohou přispět.
Na začátku mě to stálo zhruba devadesát tisíc korun, které jsem vzal ze zisku svých podniků. Teď bych mohl říct, že je to celé můj dar Praze, ale lidé zase budou mít pocit, že machruju a že je to mé osobní PR. Kvůli této akci jsem se zadlužil, ale ty peníze pak časem vydělám někde jinde. Stojí mi to za to už kvůli té legraci, kterou to dělá.
A to všechno děláte sám?
Pomáhá mi především Marie Zdebská, architektka. Podporuje mě také jedna stěhovací firma, která piana přepravuje za zlomek běžné ceny. Ozvali se mi také ze serveru Nevyhazujto. Nabídli mi umístit na server banner, že sháním nepotřebná piana za odvoz.
Kde stojí pianaKřižíkova, před barem Veltlín |
Co se děje s piany, když prší?
Například tady na Míráku máme prodavače Nového prostoru Láďu. Když začne pršet, piano přikryje plachtou. Většinou jsou ale umístěna někde pod střechou. V noci a ráno je vždy všechny objedeme, zamkneme a zakryjeme, respektive odemkneme.
Co bude s piany v zimě?
Rád bych je někam přesunul, chceme využít haly a vnitřní prostory. Rád bych jedno dal třeba na letiště nebo do metra. Krásné by to bylo také na hlavní poště v Jindřišské ulici. Kdyby vám při čekání, než na vás přijde řada, hrálo piano...
Akce, které se snaží využívat veřejný prostor, se objevují čím dál častěji. Plánujete něco dalšího?
Nedávno jsem na Facebooku vyzval lidi, abychom společně něco dalšího uskutečnili, a sešlo se několik desítek návrhů. I když některé věci mohou lidi štvát. Piana mohou vadit lidem, kteří je mají pod okny, ačkoli ke mně se zatím žádná stížnost nedostala. Ale všechno skýtá problémy. Když neděláte nic, nemůže vám to nikdo vyčíst.
Jaký je váš ideál města, jak by podle vás mělo vypadat?
Chtěl bych, aby Praha byla více spontánní. Aby se třeba lidé vyrazili nasnídat na lavičku na náměstí. Na první pohled ulice patří autům, a to je sice praktické, ale ne kreativní. Kdyby si lidé vzali kazeťák a zatančili si spolu na náměstí tango, potěší to i kolemjdoucí.
V pražských ulicích rozmístil Ondřej Kobza piana 13. srpna:
