Do patnácti let hrál fotbal, než zasáhla náhoda. Kamarád ho pozval na box. „Ten jsem zrovna dělat nechtěl. Ale kamarád potřeboval někoho k sobě,“ krčí rameny.
Napřed chodil na tréninky jednou týdně, pak dvakrát, pak třikrát... po deseti letech dře v tělocvičně až čtyřikrát denně, dává svoje osobní lekce jako lektor a nejraději má ten pocit, kdy doma večer padne vysílením.
Fotbal, kterým se bavil dřív, už si chodí zahrát jen občas. Zalíbení našel v tolika bojových sportech a jejich odvětvích, že plynule přešel k MMA a boji v kleci, kde se snoubí všechny dovednosti bojovníka. Nestačí jen síla, potřeba je i rychlost. A když nestačí ani síla a rychlost dohromady, nastupuje vytrvalost.
Od loňska je profesionálem, a zatímco v amatérském MMA má bilanci 4:1, mezi profesionály drží čistý štít poměrem 2:0 a na další akci se připravuje na první březnový víkend do Ostravy.
Od boxu se dávno přesunul k všestrannosti, která mu vyhovuje nejvíc. „Čtyři roky jsem boxoval v Kometě, ale jenom akce rukama mi nestačila. Pořád jsem si říkal, že chci zkusit kopy, takové, jaké jsem vídal ve filmech s Van Dammem,“ usmívá se sám sobě. Přidal si čínský kickbox, grappling (boj na zemi) a další disciplíny. Celkově jich zvládá bezmála deset.
V MMA je využije všechny. V kleci, kde se kolikrát odehrávají pěkně krvavá představení.
„Proto raději vítězím, jsem háklivý na svůj obličej,“ kření se Dohnal. Vážněji dodává: „Když vstoupím do klece, zapomenu na všechno ostatní. Jsem tam já, soupeř a už nikdo. Nemůžu svalit vinu na ostatní jako ve fotbale, když udělám chybu. Tady si za ni pykám sám.“
Popisuje, jak zvláštní pocity měl, když se za ním vrátka klece zaklapla poprvé. „Hlavou mi běželo, že přece nejsem zvíře, abych se nechal zavírat do klece. A přece jsem se do ní dostal, protože tam můžu využít všeho, co trénuju. A já jsem tréninkový maniak. Bylo to zvláštní, když byli najednou všichni za pletivem a koukali, ale pak to člověk přestane vnímat. Ve fotbale vyklusává a hledí kolem sebe. V kleci na to nemá čas.“
A ještě jeden výrazný rozdíl mezi kopanou a MMA bojovník ze Želešic našel. Je docela kuriózní. Na fotbalovém hřišti pociťoval velkou nervozitu, nezdravou trému. Bojové sporty mu pomohly se nervozity zbavit. „Hrozně mi vadily ty neustálé hádky, to pořvávání všech kolem. Na to já nejsem,“ ohlíží se za svou fotbalovou kariérou.
Nahrála mu i úspěšnost na začátku. A taky komplexní pojetí MMA. Každý den trénuje něco jiného, od běhání přes posilovnu až po wrestling. Jen do klece mimo zápasy nechodí. Situace v sevření těsně u pletiva si navozuje tréninkem třeba u zdi. „Když vyhraješ, nedá se ta euforie popsat,“ přemítá.
Aby se zdokonalil, chtěl za tréninkem do Dagestánu. Nakonec z cesty sešlo. „Rusové, Čečenci nebo Dagestánci jsou nejlepší fighteři,“ básní. „Jsou houževnatí, odolní, je to jiná mentalita. Odmalička zápasí mezi sebou. Jen co se naučí chodit, už mezi sebou bojují. Tihle borci by raději v kleci umřeli, než by prohráli,“ popisuje s nadsázkou. Sám připouští, že tahle mentalita není pro každého. „Ale když nastoupí borec, který prohrát za žádnou cenu nechce, a druhý, který si to jde zkusit, tak je jasné, kdo vyhraje,“ ví moc dobře.
S taktikou mu radí pomocníci, Dohnal video a záznamy nerad sleduje. Raději maká na tréninku.
„Mamka mi říkala: jen si boxuj, budeš ještě hloupější, než jsi,“ směje se. „Jak viděla, že jsem do toho zapálený, začali mě podporovat. Jen babička asi nemá nejmenší tušení, čemu se věnuji.“
S vědomím, kolik potu jeho příprava stojí, považuje MMA za ryzí sport. „Někdo v tom vidí obyčejné bití. Já v tom vidím sport. Závěrečnou fázi všeho toho úsilí. Někdo přepne televizi zrovna ve chvíli, kdy se sekají na zemi a teče krev. Myslí si, že to je brutální. Nevidí celou tu dřinu za tím.“
