Sobotní večer v denverské hale Pepsi Center však bude patřit jemu. Po brankáři Dominiku Haškovi se stane druhým Čechem, jemuž se v NHL dostane výjimečné pocty.
Plachta s číslem 23 bude slavnostně vyvěšena pod střechou arény. Třiadvacítka, kterou nosil na dresu, se stane posvátnou, a už žádný plejer „Avs“ ji nebude smět použít.
Divákům se doporučuje, ať se na sedačkách uvelebí už v 17.45, byť se úvodní vhazování utkání Colorado – Minnesota očekává až v 19.08.
Předcházet mu bude okázalá show pro skromného mistra střeleckého umění. „Program je i pro mě zčásti tajemstvím. Něco je ve vzduchu. Vím akorát, že můj dres půjde nahoru a já budu muset něco říct,“ řekl jedenačtyřicetiletý Hejduk vesele pro deník Denver Post.
Proslov? „Pracuju na něm!“
Hosté? „Přiletěli naši z Česka.“
Pocity? „Jsem nadšený. Bude to největší osobní ocenění v kariéře.“
Zajímavost? „Se mnou teď bude pod stropem kompletní šestka – gólman, dva beci a tři útočníci.“
33 Patrick Roy – 52 Adam Foote, 77 Ray Bourque – 23 Milan Hejduk, 19 Joe Sakic, 21 Peter Forsberg.
Toť skutečný All Star Team jednoho z nejsilnějších a nejzábavnějších mužstev přelomu tisíciletí.
Nenápadný chlapík z Ústí nad Labem s ním v červnu 2001 vyhrál Stanley Cup. S padesáti trefami se v dubnu 2003 stal (jako jediný krajan v dějinách) králem kanonýrů NHL. V listopadu 2011 byl jmenován kapitánem. Za Colorado nastoupil v 1020 zápasech NHL, nasázel 375 gólů a přihodil 430 asistencí. Dalších 112 mačů, 34 branek a 42 nahrávek přidal v play-off. Stejně jako Patrik Eliáš, jemuž se New Jersey Devils podobně pokloní 24. února, zůstal věrný jedinému klubu.
„Ceremoniál jsme Milanovi dlužili už dlouho,“ pravil Sakic, jeho někdejší parťák a teď manažer Avalanche. „Vybaví se mi šikovné ruce, pokora, skvělá rána, chování na úrovni. Jeho statistiky jsou báječné, udělal toho pro nás fakt hodně, skvěle nás reprezentuje ve městě.“
Marně ho zvali na kemp
Vztah Hejduk – Avalanche se přitom rodil nesměle. Hubeného kluka draftovali Quebec Nordiques v červnu 1994 až jako číslo 87. Málokdo tenkrát věřil, že sedmdesátikilové křídlo z Pardubic v NHL sežene trvalejší zaměstnání.
O rok později se Nordiques přestěhovali z Kanady na úpatí Skalnatých hor a šéfové Avalanche dvakrát pozvali Hejduka na kemp. Nepřiletěl.
Teprve po olympiádě v Naganu, kde coby zelenáč přispěl k senzačnímu českému triumfu, se odhodlal k přestupu. Působil křehce. Z angličtiny pochytil na gymnáziu jen základy. „Takže jsem dřepěl v koutku kabiny a koukal, jak se ostatní baví. Nerozuměl jsem ani slovo a připadal si jak pako.“
V porovnání s tehdy svalnatými hranami v NHL vypadal vychrtle. Z domova byl zvyklý si do posilovny „jít lehnout pod činku“.
Podvyživenému bažantovi z Evropy tenkrát přidělili triko s číslem 23 a divili se, že skoro v každém přípravném mači skóroval. Protlačil se na soupisku nabitou slovutnými jmény a třiadvacítku už si nechal.
Hned ve své premiéře proti Ottawě se zaskvěl bilancí 1+1, v sezoně vyhrál bodování nováčků. A zbytek už je historie, jak se říká v Americe.
Fotili ho jako vraha
Přeborník v zasekávačkách a bleskovém zakončení švihem, jež připomínalo chřestýší uštknutí, znamenitě doplňoval úžasné centry Forsberga či Sakica. Přitom se neflákal při bránění, takže ho obecenstvo milovalo a spoluhráči uznávali.
I reportérům byl čím dál sympatičtější. „Nikdo nikdy o něm neřekl špatné slovo,“ píše ve své knize Adrian Dater, jenž léta cestoval s Avalanche po všech štacích. „Když jsme se ho před debutem ptali, jak se cítí, odvětil: Připravuju si hokejku... Ale postupně se z něj stal přemýšlivý partner pro rozhovory.“
Hejdukovi se zalíbilo v „Mile High City“, jež leží v nadmořské výšce Sněžky. Náladu mu zvedalo věčně slunečné počasí i výhled na hory. Založil rodinu, s manželkou Zlatou přivítali na světě dvojčata Marka a Davida. Vedle domu, který často navštěvují jeho táta a máma, si nechal postavit malý zimní stadion, kde hochy naučil základy svého řemesla.
Po odchodu do penze trénuje mládež, pomáhá dobročinným spolkům, občas válí za starou gardu „Avs“. I proto Sakic tak chválil jeho vystupování na veřejnosti.
DOMA. Na ústeckém ledě Milan Hejduk vyrostl, teď na něm předává své zkušenosti mládeži.
Ne, „Hedgie“ není nějaký čítankový klaďas. Nezažil v Denveru pouze šťastné chvilky. V závěru kariéry musel se slábnoucím mužstvem strpět série porážek. Trápila ho otlučená kolena i neshody s koučem Joem Saccem. Kdysi taky zaměstnával dopravní policisty překračováním povolené rychlosti při řízení. Platil pokuty, jednou byl dokonce zatčen...
„A na stanici mě fotili jako vraha. Odsoudili mě ke třiceti hodinám veřejně prospěšných prací. Chodil jsem s dětmi na led a ukázal se na basketbalovém turnaji. Pak jsem si koupil terénní landrover a už jezdím pomalu,“ vyprávěl posléze.
Kdekomu mohl připadat slavný. Zásahem pět minut před koncem posledního střetnutí základní části 2002/03 proti St. Louis si zajistil vysněnou Richard Trophy. Vlastnil zlatou olympijskou medaili. Vydělával skoro tři miliony dolarů ročně. V prostředí velkých frajerů se však obvykle choval úplně obyčejně.
Přesto, když jej z letiště přivezli k Hartwall Areně v Helsinkách, kam vyrazil na jaře 2003 posílit „nároďák“, nepustili jej dovnitř, protože ještě neměl akreditaci.
Na sraz národního týmu před Světovým pohárem 2004 si to přihasil ve voze Volkswagen Multi Van, v takovém menším autobusu, vhodném pro rodinné akce. Od majitelů sporťáků a džípů si vyslechl pár poznámek: „Ptali se mě, jestli hodlám rozvážet zeleninu nebo co.“
Jednou se ho tázali, v čem tkví jeho střelecké kouzlo. Opáčil: „Odjakživa mi to šlo. Asi mám štěstí.“
V začátcích byl v Avalanche vděčný i za podprůměrný ligový plat. A tvrdil: „Rád bych tu nějakou dobu zůstal, když mě budou chtít.“
Chtěli ho. Zůstal čtrnáct sezon.
A dlouho na něj nezapomenou.
