Příběhy Billa Mastertona a Jaromíra Jágra se zásadně liší. Přesto se mezi nimi najdou pojítka. Oba svým způsobem obětovali život hokeji. Ten první nedobrovolně, osudově. Ten druhý ho vědomě a téměř bezvýhradně podřídil své kariéře, pročež mu ve středu v Las Vegas udělili Masterton Trophy za vytrvalost a oddanost hře.
Masterton jako jediný muž v dějinách NHL skonal v přímé souvislosti s úrazem, který utrpěl při zápase. Z jeho story prýští poučení a dojetí i po necelém půlstoletí od jejího smutného konce.
Ač se nezařadil mezi nejblyštivější hvězdy ostře ozářených kluzišť, odmalička mezi mantinely vynikal. Tým Denver Pioneers dotáhl například až ke dvěma titulům v univerzitní soutěži NCAA.
Měl ovšem smůlu, že na počátku 60. let se NHL skládala jen ze šesti klubů a míst pro nováčky bylo zoufale málo. Upsal se Montreal Canadiens, na farmách patřil k nejlepším, přesto za ně nikdy nenastoupil. Ztratil se v tlačenici za Jeanem Beliveauem a Henrim Richardem.
Vzal si školní lásku Carol, usadili se v Minnesotě, adoptovali dceru Sally a syna Scotta. Coby inženýr ekonomie pracoval v programu Apollo pro NASA a hokeji se věnoval jen na amatérské úrovni. Až rozšíření NHL v roce 1967 mu nahrálo kýženou příležitost. Najali jej čerstvě zrození Minnesota North Stars. Tetelil se blahem, přijímal gratulace. „Splnil se mu sen,“ potvrdila posléze jeho paní.
Dal první gól v historii Stars při remíze 2:2 se St. Louis Blues. V partě byl oblíbený za nikdy nepolevující nasazení, za klidnou a přátelskou povahu. Jenže šťastné období uťala smrt.
13. ledna 1968 jej v partii s Oaklandem v plné rychlosti zastavili beci Larry Cahan a Ron Harris. Manželka Carol to viděla z tribuny, Mastertonovi rodiče poslouchali přenos u rádia.
Zavrávoral, tvrdě narazil, ztratil vědomí. Bezvládně padl na záda. Udeřil se hlavou o led. Jako drtivá většina hráčů tehdy nenosil přilbu. Znělo to prý, jako když baseballová pálka trefí míč. „Lékař mi pak vyprávěl, jak až ze střídačky podle toho zvuku poznal, že je zle,“ řekla Sally Mastertonová pro TSN.ca.
Šedivé oči. Bledá tvář. Podle některých svědků ještě stihl zašeptat: „Už nikdy. Už nikdy.“
Arénu zaplavilo zděšení. Nepomohlo ošetření ani převoz do nemocnice. Kvůli hrozivému otoku mozku lékaři nemohli pacienta operovat. Se svolením nejbližších jej po 30 hodinách odpojili z přístrojů.
„Nikdy mě to nepřestalo trápit,“ tvrdil zadák Harris. On ani Cahan nefaulovali, přesto o neštěstí odmítali hovořit.
Harris promluvil jednou, v roce 2003, pro deník St. Paul Pioneer Press: „Přestože jsem neporušil pravidla a nechtěl mu ublížit, nikdy na to nezapomenu.“
Pozůstalí nikoho nevinili. Nesršeli záští. Moc se o tragédii nebavili, smutek je opouštěl jen pomalu. Dlouho si mysleli, že Mastertona mohla zachránit přilba, kterou na univerzitě nosil. V chlapácké NHL panoval předsudek, že helmy používají jen slaboši. Až po 11 letech se staly povinnou výbavou pro každého nově příchozího hráče.
Později se ukázalo, že Mastertonův skon mohl ovlivnit dřívější otřes mozku. Migrény ho soužily už před mačem s Oaklandem. Proto měly podle vědců další rány, jež násobily újmu, tak drtivý účinek. Tohle téma je v zámoří stále živé, hráči NHL i fotbalové NFL žalují bývalé zaměstnavatele kvůli následkům zranění hlavy.
Masterton se stal legendou. Stars vyřadili jeho číslo 19. Už nikdo ho nesměl mít na dresu, tradice platí i po přestěhování klubu do Dallasu. NHL na jeho počest uděluje cenu za oddanost hokeji. Předevčírem ji získal Jágr, jenž se kvůli otcově nemoci na slavnost nedostavil a zůstal v Česku. I proto se teď znovu připomíná Mastertonův osud.
„Táta vlastně obětoval život za svou poslední šanci na NHL,“ řekl jeho syn Scott pro TSN. „A to je přece dokonalý příklad houževnatosti a vytrvalosti, ne?“
