Po prvním příjezdu k aréně se k němu přes zábradlí nakláněly desítky fanoušků se žádostí o podpis. Nadšenci natahovali krky a paže s foťáky, aby na jeden záběr dostali sebe a právě přítomnou celebritu. Crosby je v Praze.
Po prvním utkání proti Lotyšsku se asi nejlepší hokejista planety ocitá na chodbě v obklíčení reportérů. Jeden se k němu protlačí pouze zezadu, a tak mu pokládá ruku na rameno, aby mu mohl podstrčit diktafon před pusu. Ač mu neviděl do tváře ani ho neslyšel, záznam pořídil.
Zatímco většina jeho spoluhráčů už sedí v kabině a někteří se dokonce vracejí ze sprchy, kapitánova směna pokračuje – prostě to není vždy med být zázračným synem národa.
Sidney CrosbyKanadský hokejový zázrak. Vynikající centr vybavený rychlostí, šikovností, přehledem ve zběsilém tempu hry i předvídavostí. Od dětství překonával rekordy, sbíral trofeje. Na dresu nosí číslo 87, narodil se 7. 8. 1987 (v zámoří se datum píše obráceně). Jednička draftu NHL v roce 2005 hned v první sezoně nastřádala 102 bodů. Od dvaceti je kapitánem Pittsburghu. V roce 2009 ho dovedl ke Stanley Cupu. V NHL získal Art Ross Trophy (nejvíc bodů), Hart Trophy (nejužitečnější hráč) i Richard Trophy (král kanonýrů). Ze 627 utkání má 853 bodů. Dal vítězný gól ve finále olympiády ve Vancouveru 2010. Ke zlatu pomohl Kanadě i loni v Soči. S Rusem Ovečkinem je nejvýraznější postavou posledních 10 let v NHL. |
Při rozhovoru jej jako tělesný strážce hlídá jeden muž z kanadské výpravy ve tmavém obleku. Vzápětí dorazí ještě druhý jako posila.
„Poslední dvě otázky, chlapi!“ hlásí autoritativně a vzápětí Crosbyho doprovází k Terrymu Jonesovi, známému reportérovi z Edmontonu.
Léta ve službě a (velmi) mohutná postava mu už nedovolí, aby čtvrt hodiny postával za páskou. A tak se ptá vsedě na židli, 27letá kanadská modla mu vestoje vypráví, jak se rozkoukává na širokém hřišti, a na špičce nosu se jí právě nalévá další kapka potu.
Ne, ty scény se neblíží mánii provázející první přistání Beatles v New Yorku. Ani uvítání Wayna Gretzkého nadšenými Japonci na vlakovém nádraží v Naganu před Turnajem století.
Jenže žádný jiný hráč na šampionátu nebudí takový poprask. Crosby, to je značka, magnet, šlágr, ikona, zaklínadlo. A nejen v Kanadě. V pondělí večer se „Sid The Kid“ představí proti Česku.
Co ho sem přivedlo?
Zápěstím švihl bleskově, jako když uštkne chřestýš. Bezvadnou ranou nad brankářovu lapačku a pod horní tyč proměňuje trestné střílení. Gól dává číslo 87, Sidney Crosby! Kanada vede v 60. minutě 6:1. Show je korunována. I pořadatele v pátek notně potěšila hojná návštěva v O2 areně, prodalo se přes 16 tisíc lístků.
„V NHL ani v reprezentaci jsem ještě penaltu nedal, v Pittsburghu ze tří nemám ani jeden gól,“ vybavuje si Crosby. Možná i pro takové zážitky se trmácel do Prahy. Hned ráno po vypadnutí ze Stanley Cupu poslal esemesku Jimu Nillovi, manažerovi kanadského výběru, a hlásil se na soupisku. Eso se přirozeně neodmítá.
„Sidney se považuje za jednoho z našich hokejových vůdců a sám se rozhodl nás oslovit,“ řekl Nill. Co vlastně pohledává na opačné polokouli na podniku druhé kategorie, jak se v zámoří traduje? Copak tak rychle zapomněl na palčivou porážku pittsburských Penguins od New York Rangers? Co si v Praze chce dokázat? Vždyť by sbírkou trofejí snadno zabarikádoval své sídlo na okraji Pittsburghu!
Odpověď je prostší, než by kdekoho napadlo. Má rád svou práci. Je pravý vlastenec. Láká ho vítězství. „V minulých sezonách jsem se po vyřazení z play-off necítil dobře,“ vysvětluje. „Byl jsem zraněný a pomlácený. Teď jsme ze Stanley Cupu venku dost brzy a moje tělo je v pohodě.“
„Když můžete reprezentovat svou zemi, je to vážně velká čest. Pokusím se tuhle šanci využít co nejlépe.“
Zlato z Česka by ho postrčilo do prestižního Triple Gold Clubu. Vedle triumfu ve Stanley Cupu a dvou zlatých olympijských medailí mu chybí nejcennější „placka“ z mistrovství světa, na němž se zatím objevil jen jednou, v Rize 2006. V osmnácti se v ní stal nejproduktivnějším mužem (8+8 v 9 utkáních). Jenže Kanada skončila až čtvrtá.
„Nemůžu uvěřit, že je to tak dávno. Nevěděl jsem, co mám čekat. Byla to skvělá zkušenost,“ vzpomíná. „V mančaftu byl třeba i Brendan Shanahan. A Lotyši byli do hokeje neskuteční blázni.“
Cindy! posmívají se mu
Kouč Todd McLellan hned viděl, že je něco jinak. Mužstvo ožilo. Spousta hlášek u snídaně nebo v autobusu se týkala Crosbyho příjezdu. Ten přijel, hned se hnal na trénink a vypadal šťastně, jako by zrovna vyhrál v loterii: „Je paráda, že si ještě pár týdnů můžu zahrát. Těším se!“
Jeho přítomnost ostatní nabila energií. Na ledě se takřka do každého odrazu brusle promítal nezvyklý elán. Cvičení měla rázem větší švih. A to McLellan nekomanduje nějakou bandu nazdárků. Spezza. Seguin. Giroux. Duchene. MacKinnon. Hall. Eberle.
„Tihle borci v NHL válí v prvních lajnách,“ říká reprezentační brankář Ondřej Pavelec. „Ale Crosby je jeden z nejlepších, ne-li úplně nejlepší ze všech. Má střelu, nahrávku, hokejové myšlení, stabilitu. Chtěl by ho každý trenér. V Kanadě je bůh. Není větší hráč.“
Jistě, Crosbyho pověst není bez kaňky. Pro spoustu kanadských tradicionalistů je příliš měkký a málo řeže soupeře. Jeho odpůrci mu zlomyslně změnili křestní jméno na dívčí přezdívku Cindy.
Kdysi mu i bývalý trenér, nyní břitký komentátor a proslulý mravokárce Don Cherry vytýkal, že filmuje, fňuká a žaluje u rozhodčích.
Cherry předloni sepsul českého nováčka Tomáše Hertla ze San Jose za drzou fintu v utkání s New York Rangers. A podobně se kdysi opřel taky do Crosbyho, který v juniorce nabral kotouč na čepel u zadního hrazení a s bravurou ho hodil brankáři k tyči.
„Krásný trik, ale za stavu 4:0 zbytečný. Bylo mi líto gólmana, kterému se pak všichni posmívali,“ napsal Cherry do svého životopisu. „Byl z toho poprask, že kritizuju nového Gretzkého. Jenže já ho chtěl pouze varovat. Časem se srovnal, ale nálepka simulanta se ho pak držela dál.“
Jakmile se Crosby ocitne v zápalu boje, přestává být naprosto vzorným hochem z městečka Cole Harbour ležícího daleko na východní kanadské výspě. Nechá se vyprovokovat, občas se zachová jako hajzlík. Jakubu Voráčkovi z Philadelphie třeba v play-off holí praštil do rukavice, pro kterou se zrovna shýbal.
Musel by být světcem, kdyby se mezi mantinely pokaždé udržel. Soupeři při pokusech o jeho zastavení rovněž s chutí použijí nějakou levárničku nebo surovost. Crosby se v letech 2011–12 obtížně zbavoval úmorných následků otřesů mozku a v NHL zmeškal 101 utkání. Bylo to pro něj peklo. Není tudíž divu, že ho zbytečný faul mířící na hlavu vytočí.
A jako každý kanadský hokejista bytostně nesnáší porážky. Pro české fanoušky by tedy podívaná na soptící „Cindy“ v pondělí večer mohla být vcelku nadějná.
Za kamarádem do Milevska
V šestnácti reprezentoval v Břeclavi na Hlinkově memoriálu. Po vyhroceném střetnutí s domácím výběrem, v němž Kanada podlehla 0:3, ukradl řidiči týmového autobusu českou vlajku, kterou měl vyvěšenou nad volantem. „S tímhle na zápas nepojedeme,“ prohlásil. A jak řekl, tak udělal.
V Česku se stavil v květnu 2006, právě cestou ze šampionátu v Lotyšsku. Navštívil Zbyňka Hrdela, kamaráda z juniorského mužstva Rimouski Oceanic. „Chtěl jsem ho vidět v jeho rodném městě, v Milevsku. Jsem rád, že to klaplo,“ vybavil si nyní. „Doufám, že si popovídáme i letos. Uteklo hodně let, hodně věcí se změnilo. Ale těším se, že ho i s rodinou zase uvidím.“
Čas opravdu kvapí. Bezohledně. Splašeně. Člověku se až nechce věřit. Crosbyho to trklo při pohledu na aktuální kanadskou soupisku. Zjistil, že na ní v sedmadvaceti náleží mezi mazáky. Nejmladší je jeho křídlo Nathan MacKinnon (19), jenž na zimáku v Cole Harbour od devíti let denně chodil kolem vitríny připomínající nejslavnějšího místního rodáka.
„V malém městě se o každém vypráví v dobrém i zlém,“ říká. „O Sidovi jsem ale nic špatného neslyšel. Byl vzorem nejen pro kluky od nás, ale z celé Kanady.“
MacKinnon svůj idol tak trochu následuje. Stal se jedničkou draftu do NHL. Hned se prodral do sestavy Colorada, v soutěži ho vyhlásili nováčkem roku. Už podruhé se bije za Kanadu na mistrovství světa.
Pozoruhodné taky je, že Crosby zabral v kanadské šatně jedno z posledních volných míst. Původně ho šéfové drželi pro dalšího božského mládence, Connora McDavida.
Chci tuhle šanci využít
Právě v něm si Kanada hýčká nového hrdinu. Není pochyb, že bude králem nadcházejícího draftu. Někteří znalci soudí, že v lecčems překoná i Crosbyho. McDavid (18) se do české metropole nedostaví, neboť v play-off Ontarijské ligy táhne Erie a v sobotu sním slavil postup.
Jen pro zajímavost, v 15 startech vyřazovací části nastřádal 42 bodů (19+23). Provází ho podobné šílenství, v jakém dospíval Gretzky, Lindros či Crosby. Gretzky nosil přezdívku „The Great One“ (ten skvělý), každý jeho možný nástupce pak bývá označen jako „The Next One“ (ten příští).
Třeba se teď Crosbymu trochu uleví, když se pozornost a péče jeho krajanů upře na McDavida. Ale on už si stejně zvykl. „Když si uvědomím, že tu patřím mezi nejstarší, trochu mě to děsí. Nevím, jestli se mi to má líbit. Vždycky se mi zamlouvala role bažanta,“ tvrdí s úsměvem.
Kluk Sid přestává být dítětem. V srdci mu plane touha po dalším Stanley Cupu. Teď se ovšem soustředí na svou pražskou misi, na svůj sedmý turnaj v kanadském dresu. „Doufal jsem, že s Penguins půjdeme daleko, ale nepovedlo se,“ říká. „Pak sednete do letadla, tady skočíte na led a uvědomíte si, že před sebou máte čerstvou výzvu. Jsem připravený ji využít.“
