Ve Zlíně na něj při předávání stříbrné medaile jako na jediného z týmu Komety pískali, při následné oslavě v Brně se naopak dočkal největšího aplausu. Trenér Vladimír Kýhos na sebe v nedávném play-off dokázal strhnout pozornost. Nejen jako velitel stříbrné modrobílé armády, ale také jako aktivní účastník mediálních přestřelek.
"Byla to taková psychologická válka. Ale celkově šlo přece jenom o legraci," usmívá se 57letý kouč s odstupem času a už s oholenou tváří. "Abych řekl pravdu, tak jsem se s těmi vousy sám sobě nelíbil. Říkali mi, že bych mohl hrát Krakonoše, ale to k tomu patří. Děti si na to zvykly, ty byly spíš vyjevené, když jsem se oholil," vypráví Kýhos.
Už vás prohrané finále se Zlínem přebolelo?
Pořád mě to mrzí, protože šance na titul byla blízko. Ale s odstupem času člověk musí uznat, že nám došla šťáva a Zlín chytil neuvěřitelnou sezonu. Takže to tak asi mělo být.
Byla to pro vás životní sezona? Ve finále extraligy jste byl jen jednou před osmnácti lety.
Finále jsem hrál, ale bohužel jenom v první lize, k tomu nějaké baráže. V extralize jsem většinou zachraňoval mančafty, když byly v průšvihu. Ta následující sezona pak byla taková, že se tam vždycky vyskytly nějaké problémy, které mi nepomohly.
Trenér Vladimír Kýhos bez plnovousu, který ho zdobil během play-off.
Možná i proto vám někteří fanoušci nevěřili a připomínali váš brzký odchod z Brna v sezoně před pěti lety. Zaznamenal jste nedůvěru?
To ne, já tyhle fóra nečtu, nijak mě to nezajímá. Navíc vím, jak to tehdy bylo. Nerad bych to otevíral, ale myslím, že to nebyla moje zásluha, takže jsem neměl z ničeho strach. I na těch dalších štacích se mi povedlo mužstva zvednout, ať to byl Trenčín, Litvínov nebo Karlovy Vary. Vím, co umím a co dělám.
V čem byl uplynulý ročník výjimečný?
Hlavně bylo dobré, že jsme sem přišli s Martinem (Pešoutem), se kterým jsme si v Karlových Varech trenérsky docela sedli. K tomu tu byl Karel Beran, který je začínající trenér, má v sobě ještě náboj hráče a dovede po klukách při tréninku šlapat a vyhecovat je k dobrému výkonu. Povedlo se i složení mužstva, kde byla spousta mladých hráčů, kteří toho v extralize moc neodehráli. Spolu s těmi zkušenými se podařilo vytvořit dobrý kolektiv.
Cítil jste z mužstva sílu hned od začátku?
V létě toho moc nevyčtete, ale byl znát entuziasmus těch kluků, kteří dřeli jako koně. Člověk si říká, že je dobré, když kluci mají zájem a opravdu chtějí. Že o tom jenom nemluví, ale dělají to. Když jsme pak začali na ledě, tak to napovídalo, že mužstvo opravdu bude kvalitní. Důležité také bylo, že přistoupilo na náš fyzicky náročný systém a dokázalo jej hrát.
Přiblížíte laikům, v čem vlastně spočívá?
Je to založené na tom, že nechceme čekat na půlce, než se soupeř zkonsoliduje a rozjede do útoku, abychom ho někde honili. Takový hokej hrát nechceme. Chceme hrát tak, abychom hned po ztrátě puku byli agresivní. Dám vám příklad z fotbalu: podívejte se, jak hraje Barcelona. Jakmile ztratí míč, hned po soupeři vylétne několik hráčů, aby akci přerušili hned v zárodku. Někdy se nám to nedařilo, což bylo dané i nezkušeností mužstva, které nevědělo, kdy si v zápasech odpočinout. Ale nebylo to tím, že bychom tak hrát nechtěli.
Stříbro po osmnácti letechVladimír Kýhos zažil letos extraligové finále v roli trenéra už podruhé. Premiérově to bylo v roce 1996, kdy jako rovnocenný kouč s Josefem Beránkem dovedl Litvínov do boje proti Vsetínu. Jednou z opor týmu byl navrátilec Vladimír Jeřábek, který nedávno rovněž trénoval Kometu. "Vyhráli jsme první zápas ve Vsetíně a věřili jsme si, ale jejich kvalita byla úplně jinde a čtyřikrát nás potom spláchli," vybavuje si Kýhos. Pro Vsetín to tehdy byl druhý z jeho šesti titulů. |
Mluvil jste také o tom, že se váš tým neumí vyrovnat s úspěchy...
Nám se stalo víckrát v sezoně, že jsme vyhráli tři zápasy a ten čtvrtý už ne. A hráli jsme jak krávy - něco úplně jiného, než normálně hrajeme. My tomu říkáme, že hráči chtěli najednou hrát hokej. Ale my nemáme mančaft, abychom hokejově přehráli Třinec nebo Spartu. Musíme si přiznat, že hráčská kvalita je na jejich straně. My to můžeme jenom ubojovat. A když si hráči začnou myslet, že hrají hokej, tak se přestanou srážet, bojovat o puky a pak už nemůžeme vyhrát.
Co v takové chvíli dělá trenér?
Bez odezvy to určitě není.
Jste na hráče přísný?
Člověk musí být přísný, ale jak chcete popsat přísnost? Je to o určitých nastavených pravidlech, která se musí dodržovat. Kdo je nedodržuje, má smůlu. Ale myslím, že jsem komunikativní a kluci vědí, že za mnou můžou kdykoliv přijít a o všem se pobavit. Já jim rád poradím, protože vím, že to není jen o hokeji. Že hráči mají i osobní život, ve kterém můžou mít různé problémy. A je lepší, když vám hráč řekne, jak se věci mají.
Řešil jste v sezoně s týmem nějaké mimohokejové potíže?
Ne. Samozřejmě víme, jak to tady bylo v předchozí sezoně. Byli jsme upozorňováni, že se tady kalilo...
... opravdu?
Slyšel jsem to. I letos proběhly nějaké zprávy o různých hráčích, ale já jsem se jich ptal a řekli mi, že to není pravda. Tak jsem věřil jim, a ne nějakým pomluvám, protože lidé u nás jsou zlí a rádi takové věci říkají.
V play-off jste byl hodně slyšet i vy, hlavně při sérii se Spartou. Byla to od vás psychologická hra?
Samozřejmě. Já (trenéra Sparty) Pepíka Jandače blíž neznám, ale samozřejmě proti němu vůbec nic nemám. A ani nemám proč. Ale takové je play-off.
Snažil jste se soka popíchnout?
Určitě. A myslím, že se to povedlo. Oni si naběhli tím prohlášením, jak v Brně naši hráči padají a oni chodí ven. Tak jsem si řekl, že musím reagovat.
Něco podobného se vám však v případě neúspěchu mohlo vrátit...
S tím člověk musí počítat. A vracelo se mi to se Zlínem. Když jsem poslal Rileyho (Millera) na bitku, tak jsem si četl, co jsem za debila, když jsem předtím nadával Jandačovi. Ale myslím, že zákrok na Vojtu Němce a bitka Rileyho spolu nemají vůbec nic společného. Když se člověk podívá na záznam toho zápasu se Spartou, tak je vidět, jak Vojtu naháněli. Pak mi nebude nikdo tvrdit, že to nevyšlo od trenéra. Od koho jiného asi? A měl jsem pak říkat, že jsem ani nevěděl, že jde Riley na led? Přece ze sebe nebudu dělat blbce.
Stojíte si za tím, že jste poslal Millera na zlínského Kubiše?
Ten kluk dostal do tlamy za to, že šel po Vojtovi. Ten potom ani nemohl střílet, v posledních zápasech už byl vymazaný. A myslím si, že tohle od nás byla férovka. Nesnížili jsme se k tomu, abych poslal Rileyho zranit Čajánka, Lešku nebo předtím Tona nebo Pecha. Souboj Honzy Hanzlíka s Pechem vyplynul ze hry, ale v žádném případě jsme nešli po jejich hráčích jako oni po Vojtovi. Vemte si sérii s Plzní, kde Martin Straka nastoupil s obličejovým krytem. Tam stačilo mu narvat hlavu na mantinel a už by asi nehrál. Ale proč bychom to dělali? Nikdo nemůže říct, že bychom chtěli někoho zlikvidovat. Já jsem hokej hrál třicet let a vím, jaké to je, když potom člověk nemůže nastoupit.
Mluvil jste pak ještě se zlínským Kubišem?
Při podávání rukou jsem se mu omluvil. Říkal jsem mu: promiň, ale já jsem to musel udělat. A on na to: já vím, to je hokej. Stejně se mu nic nestalo, měl akorát škrábnutí.
Jak jste prožíval chvilky po vyřazení Sparty, které pro Kometu bylo vrcholem sezony?
Byl jsem šťastnej, ale zároveň úplně vyplivnutej. Dalo mi hodně práce se znovu nastartovat na finále a myslím, že to mělo i hodně kluků. Škoda, že nebyly aspoň tři dny volna, protože jsme potřebovali aspoň jeden bez hokeje. Aby kluci zůstali doma, orazili si. Takhle jsme proflákali první zápas.
To byl hlavní důvod finálového nezdaru?
Na gól s Plzní jsme potřebovali devět střel, proti Spartě deset a proti Zlínu dvaadvacet. To je velký rozdíl. Navíc jsme ubránili přesilovky Plzně i Sparty, ale proti Zlínu jsme je najednou hráli úplně jinak. Myslím, že to bylo zapříčeněné tím, že jsme se hodně vydali.
Po sérii se Spartou se hodně mluvilo i o nenávistné atmosféře v hledišti. Co jste tomu říkal?
Hodně tomu pomohla i Sparta těmi výroky, že na ni křičí děti. Tohle si ti lidé tady nezasloužili.
Vám se atmosféra v Brně líbí?
Samozřejmě, kvůli těm lidem jsem kdysi přišel z Chomutova. Je to nádhera. Mám plno kamarádů, kterým jsem říkal, ať se přijedou podívat, že to nejde popsat. Přijel třeba můj táta a koukal na to jako hrom, až z toho byl dojatý.
Jak vás těší, když vám potom fanoušci aplaudují?
Je to příjemné a děkuju za to, ale jsem jenom součást týmu. Sice za něj mám zodpovědnost, ale hlavní podíl na úspěchu mají hráči.
Dokážou jej příští rok zopakovat?
Obhajovat pozice je vždycky těžší a očekávání už budou větší než jen dostat se do play-off. Ale kluci vědí, jaké jsou jejich možnosti a budou zase o rok zkušenější.
