"Jsem v hledáčku lidí, kteří o tom rozhodují," přiznal Hadamczik, který už dopředu vyhlásil, že ve Vítkovicích nebude pokračovat. Jako by tím krokem dal jasně najevo, že je k dispozici.
Jak budete prožívat čekání, zda to vyjde?
Jsem úplně nad věcí. Prožívám to úplně jinak než kdysi. Dneska vím, že to nesmím chtít za každou cenu. Pokud někdo ocení mou práci ve Vítkovicích a bude si přát, abych se stal trenérem národního týmu, bude to pro mě velká pocta. Budu chtít dokázat českému národu, že ten hokej umíme pořád hrát. A že můžeme dát dohromady dobrý tým.
Cítíte, že ta šance je velká?
Neříkám velká... (přemýšlí) Po diskusích, které se mnou určití lidé vedli, ale vím, že existuje.
Těší vás to po tom, co jste v národním týmu prožil?
Mě těší nejvíc to, že jsem kouč, který nehrál hokej na vrcholové úrovni, a přesto může vést reprezentaci. Přitom jiné hvězdy, které zuly brusle a hned trénovaly, tvrdily pravý opak. Těší mě také, že jsem o tom přesvědčil veřejnost. Že hráči mají právo na omluvenku, když jsou unavení. Že hráči moc neřeší, jestli je trenér Pepa, Franta nebo někdo jiný. Prostě buď jedou, nebo nejdou. Sami vidíte, že dneska je omluvenek daleko víc než za mě.
Cítíte zadostiučinění?
Člověk těžko nesl tyhle hořké pilulky, protože věděl, že má pravdu, ale nemohl ji nikomu dokázat. Pro mě je největší lék, že mi dal za pravdu čas.
Myslíte, že teď budete mít u národního týmu snadnější pozici? Že nebudete pod takovým tlakem?
Víte, já přišel k nároďáku v období, kdy se po stávce v NHL vyhrálo ve Vídni zlato. Teprve tehdy se do smluv zapracovala podmínka, že hráč musí po sezoně projít výstupní prohlídkou atd. Vyžral jsem si také to, že v extralize mohl klub pustit do reprezentace maximálně tři hráče. To všechno jsem zažil a neuměl se tomu bránit. Nemohl jsem říct: Teď nároďák trénovat nebudu, protože k tomu nejsou vhodné podmínky. Už je to ale za mnou, jsem připravený trénovat dál.
Už jste se ve Vítkovicích rozloučil?
Zatím jsem klukům poděkoval za dva krásné roky, které jsem s nimi mohl prožít. Máme domluvený sraz v úterý a zajdeme na nějakou večeři.
Titul jste zase nezískal, jak moc to bolí krátce po zápase?
Sezona byla náročná a my hráli celou dobu nahoře. Za ty dva roky jsem do týmu zabudoval hodně mladých kluků - Kvapila, Štěpánka a další, a i tak jsme se dostali hodně vysoko.
Na úplný vrchol jste ale nedosáhli. Proč to nevyšlo?
Protože při nás nestáli všichni svatí. Zranil se nám Plášek a Stehlík, který ve finále hodně chyběl. Kluci si sáhli na dno a bojovali, i když řada z nich měla zdravotní potíže. Bez potřebného štěstí jsme vyhrát nemohli. Tak si říkám, že to tak asi mělo být. Co by za finále daly kluby, jako je Sparta...
Mohl jste pro úspěch udělat víc?
Člověk o tomhle bude přemýšlet pořád, to je jasné. Už ale nic nenadělám. Je ale pravda, že jsem u některých osobností cítil pokles formy. Ať už to byl Burger, Štefanka, Krenželok, góly nedával Kvapil... Navíc jsme prožili dvě hrozně těžké série. Ono porazit oba pražské týmy v jedné sezoně je fyzické i psychické vypětí. I kvůli tomu nám možná scházela energie.
Byly Pardubice opravdu nepřemožitelné?
Našim hráčům chyběly zkušenosti, vždyť Vítkovice v posledních letech odehrály strašně málo zápasů v play-off, kde se hraje úplně jinak. Přesto musím říct, že jsem tak jednoznačný vývoj nečekal.
V čem byly Pardubice tak dobré?
Musím říct, že jsem je ještě neviděl tak tvrdě, zarputile a organizovaně bránit. Je to práce trenéra Sýkory a také Dominátora, jehož zkušenosti se nedají nikde koupit. Přenášel je na ostatní hráče. Spoustu z nich znám a vím, že to byli lajdáci v defenzivní činnosti a dneska brání jako psi. To nám chybělo, my máme spíš technické mužstvo.
Co teď budete dělat?
Pojedu domů a ještě zajdu do Buly arény, kde budou známí. Žádnou vědu z porážky nedělám, ale na druhou stranu jsem chtěl získat aspoň jeden titul ve Vítkovicích, když brácha udělal dva v Baníku. Bohužel.
