Legenda praví, že první plyšový medvídek spatřil světlo světa v roce 1902 na paměť toho, že americký prezident Theodore Roosevelt odmítl na honu zastřelit bezbranného medvěda, kterého přivázali ke stromu – aby se prezident trefil. Hračce se začalo říkat Teddy Bear. Teddy od jména Theodore.
Něco pravdy na tom možná bude, ale každopádně to byl skvělý reklamní tah. Popularita plyšáků rychle rostla a jejich výrobci bohatli. To je ale řeč o průmyslové produkci. Domácí výroba těchto hraček je starší a jednou z jejích průkopnic byla i moje prababička Josefina. Asi by k tomu nikdy nedošlo, kdyby nepotkala pradědečka Václava.
Z rodinného fotoalba |
Václavův otec byl hajný a doufal, že syn půjde v jeho stopách. Matka si naopak přála, aby se stal čímkoli jiným než hajným. Kolik nocí prožila ve strachu, že jí muže zabijí pytláci. Takových tragicky končících konfliktů bývalo v té době dost, připomínají to pomníčky v lesích. Představa, že by se musela třást hrůzou i o život svého syna, praprababičku děsila. Osud se přiklonil na její stranu. Václav sice po otci zdědil lásku k lesům, ale už během dospívání se chtěl stát učitelem a matka ho v tom podporovala.
Dostaveníčka
V roce 1869 vstoupil v platnost říšský školský zákon, zvaný Hasnerův, podle ministra, který ho vypracoval. Mimo jiné nařizoval, aby ve školách, a to i obecných, učili pouze kvalifikovaní lidé. Díky tomu začaly vznikat učitelské ústavy a Václav do jednoho z nich s nadšením nastoupil. Po čtyřech letech složil závěrečnou zkoušku. Zmíněný zákon sice učitelům také zajišťoval jistý příjem, takže už to nebyla taková „žebrota“ jako předtím, ale že by tím někdo zbohatl, rozhodně nehrozilo. Navíc byl absolvent minimálně první dva roky pouhým „podučitelem“ s ještě nižším platem. Václavovi to však nevadilo, vždyť pocházel z chudé hájovny. Ale pak jednou při procházce v lese potkal prababičku Josefinu.
Nebylo jí ještě ani sedmnáct a do lesa si vyšla malovat, což byl její koníček. Pocházela z dobře situované rodiny obchodníka, který si pro dceru představoval bohatého ženicha. Jenže... Václavovi padla půvabná mladičká dívka do oka a náklonnost byla vzájemná. Z prvního náhodného setkání vzešlo další dostaveníčko a pak další a další, až jim jednou na lesním palouku přestaly stačit výmluvné pohledy, letmé dotyky a nesmělé hubičky.
„Mamičko, prosím vás, nehněvejte se, ale já...,“ Josefina se rozplakala. To, co už pár měsíců tušila, začínalo být vidět. Musela s pravdou ven. Matka na ni chvíli nevěřícně zírala, načež se jí udělalo slabo.
„Kdo...? Kdo je to?“ Josefina správně předpokládala, že informace o tom, že „svůdcem“ je místní podučitel, bude mít ještě horší účinky než sdělení, že je těhotná. Proto zarputile mlčela. Nejdřív matku nechala, ať věc oznámí otci, pak vyčkala, až oba projdou stadiem zlosti a křiku. Teprve potom jim prozradila pravdu. To už bylo ovšem pozdě hledat náhradního troubu, kterému by se pak nabulíkovalo, že se děcko narodilo předčasně. Jak se tenkrát říkalo, „už to ťukalo na pupek“. Co mohli dělat než souhlasit...
Žádné věno
Svatba byla neokázalá a věno, které otec dceři chystal, zůstalo zamčeno v pokladně. „Jak sis ustlala, tak si lehni! Až ti začnou chybět nové šaty nebo cukrlata, kterými se tak ráda láduješ, k nám pro peníze nechoď,“ prohlásil otec tvrdě po svatebním obřadu. Na ženicha se ani nepodíval...
Vztahy zůstaly na bodu mrazu dlouhá léta, rodiče se s Josefinou a jejím mužem usmířili až ve stáří. Tím „dítětem lásky“ byla moje prateta Maruška. Dlouho zůstávala jedináčkem. Těžko říct, jestli další Josefinino otěhotnění nepřicházelo tak snadno jako to první, anebo to byl uvážený záměr a zabraly tehdejší „antikoncepční metody“.
Václav sice v té době už byl řádným učitelem, dokonce řídícím malé venkovské školy, ale žili dosti nuzně. Právě tehdy se Josefina pustila do šití plyšových hraček. První zakázku získala od „paní kněžny“, manželky majitele panství. Ta s oblibou navštěvovala školu a obdarovávala chudé žáčky.
Brzy zjistila, že řídící a jeho žena a dcerka jsou taktéž chudí. Milodarem by je však v jejich postavení urazila, a tak požádala Josefinu, zda by pro její malé děti neušila „hračky takové heboučké, zvířátka roztomilá připomínající, měkká, zvoucí k pohýčkání“. Prý to viděla ve Vídni, šlechtické rodiny je tam objednávají u slovutných švadlen.
Kvůli medvědu baribalovi nemusíte do Ameriky, najdete ho v každém hračkářství |
Hebký talisman
Josefina nesměle namítla, že není vůbec švadlena, natož slovutná. „Viděla jsem vaše kresby, paní řídící, jste nadaná. Jistě to dokážete, objednáte si plyš z Vídně, to já zařídím a zaplatím vám dobře,“ usmála se kněžna. A tak se do toho prababička pustila. Asi se to nedařilo hned, ale časem vyráběla prý velmi půvabné medvídky a kočičky. Paní kněžna za ně bohatě zaplatila a doporučila Josefinu dalším šlechtickým rodinám.
Jestlipak prababička šila i roztomilé bílé lední medvídky?
17. prosince 2015 |
Prababička stěží stačila pokrýt poptávku. Malá Maruška po krásných hračkách, které šila její maminka, sice „mlsně“ pokukovala, ale věděla, že jsou určeny bohatším dětem. O to větší měla radost, když o Vánocích našla pod stromečkem vlastní plyšovou kočičku. Škoda že se nedochovala.
Snad to bylo tím, že se finanční situace rodiny díky plyšákům zlepšila, ale když bylo Marušce jedenáct, narodil se Josefině syn, který dostal po otci jméno Václav. A hned rok po něm další kluk, toho dali pokřtít Radim po synovi paní kněžny. A nakonec přišla na svět moje babička Cecílie. Krátce poté se její o skoro dvacet let starší sestra Marie vdala a narodilo se jí miminko, takže se babička stala opravdu hodně mladou tetou.
Tehdy už byly plyšové hračky pod stromečkem rodinnou tradicí a Cecilka ji převzala, dokonce dřív, než měla sama děti. Svému snoubenci, mému budoucímu dědečkovi Jindřichovi, dala malého plyšového medvídka jako talisman pro štěstí, když byl v roce 1917 povolán na frontu. A medvídek zafungoval výborně, Jindra válku přežil a v roce 1919 se s Cecilkou vzali. O rok později se jim narodil můj táta Ivan.
Netřeba zdůrazňovat, že jako malý klučík dostal od Ježíška plyšového medvídka, byť už samozřejmě kupovaného, nikoli doma šitého. Nezůstalo u jednoho, plyšáků byla postupně řada. Do dnešních dnů zbyl jako památka na tatínka pejsek – chybí mu ucho, je už trošku olysalý, ale já ho chráním jako oko v hlavě. Stejně tak uchovávám i svého medvídka od babičky. Nemusím dodávat, že plyšové hračky dostávali i moji synové Petr a Tomáš a teď už je kupuji vnoučatům.
Neapolská zoo otevřela ambulanci pro rozbité plyšové hračky |
