Lovil jste na motýly holky?
Lovil jsem motýly s holkami. Vyrazili jsme na rande do přírody, já měl přes rameno síťku, viděl jsem vzácný exemplář a už jsem po něm skákal do pole. Nemohl jsem si pomoci. Když jsem ho pak ukázal, tak přišla moje chvíle. Holka roztála, motýl roztáhl křídla a já mohl dát výklad.
Pořád motýly sbíráte?
Už se na ně jen dívám. Mám na zahradě motýlí keř, na který mi létají otakárci ovocní a další. Když někde přistane otakárek fenyklový, tak se mi úplně rozbuší srdce. Opravdu. Jedu autem, vidím ho na bodláku a zastavím. Nemůžu jet dál, aniž bych si ten pohled užil. Není na světě nic krásnějšího než motýli. Mám doma i lampu, které se říkalo horské sluníčko, k té zase létají můry. Občas nějakou chytím, ukážu ji manželce nebo dceři. Pořád mě to fascinuje.
Kdy jste kouzlo motýlů objevil?
Jako kluk. Pocházím z Drahotuš na Moravě a tam bylo velké hnízdiště nejen otakárků fenyklových. Co jsme se jich naobdivovali! Vedla tam spousta opuštěných tratí a cest, které zůstaly po válce zarostlé, a na nich se motýlům báječně dařilo. Jako kluci jsme měli partu a vydávali se na lov, postupně jsme se to od sebe učili a zakládali sbírky. Ta nejlepší místa jsme si ovšem navzájem tajili! Byla to nádherná doba.
Kde jste sbírali informace?
Dostal jsem od kamaráda kontakt na člověka z naší vesnice, který motýly sbíral. Měl spoustu krabic, bylo to nádherné a právě on mi pomohl naučit se je napínat a správně uchovávat. Předtím jsem to všechno spíš patlal, napíchl na špendlík a nebylo to ono. Po návštěvě u toho pána už mě ale nic jiného než sbírka nezajímalo. Naši mi koupili knihu o motýlech, úplně jsem tomu propadl.
Stal jste se expertem?
Znám většinu našich motýlů. Dokonce si občas někdo myslí, že si dělám srandu. Řeknu například, že to je dlouhozobka svízelová, a lidi mi povídají, že nic takového neexistuje. Dokáže mě to i naštvat, protože tady nikdo nevyjmenuje ani pět našich motýlů. To je pořád bělásek, žluťásek, otakárek a končíme… Vždyť jich máme stovky!
Desítky druhů motýlů létají díky koním u Milovic Ohniváček černočárný  Zelenáček šťovíkový  Modrásek ušlechtilý |
Kde je vaše sbírka teď?
Když jsem šel za muzikou do Prahy, tak jsem velkou většinu věnoval panu řediteli školy v Drahotuších. Prý to tam mají do dneška a ukazují žákům, že to je od Dalibora Jandy, mám radost. Moje srdcové exempláře jsem si ale nechal doma i s popiskami, kdy a kde jsem je chytil. První úlovky mám někdy z roku 1967 a pořád jsou krásní. Neskutečné.
Jakého si vážíte nejvíc?
Nemůžu říct, ale ke každému mám nějakou historku. Třeba martináče hrušňového jsem chytil v Bratislavě, kde jsme hráli. Stojíme pod lampou a všichni volají: „Netopýr, netopýr!“ Byl to motýl, on má až dvacet centimetrů rozpětí křídel. Náš největší motýl. Buší vám srdce, když něco takového vidíte.
Zajímala vás i exotika?
Mám tady třeba krabici z Kuby, kde jsem tři týdny pobýval v Havaně. Pamatuji si, že jsem tam šel po motýlovi na palouku a najednou proti mně vyběhl půlmetrový varan! V životě jsem tak rychle neutíkal. Prý by mi nic neudělal, ale lekl jsem se pořádně. Ulovil jsem tam i škorpiona. Lovil jsem i v Alpách, na Kypru… Ale doma je to nejlepší.
Proč?
Máme tu nejkrásnější druhy. Takový lišaj oleandrový, jak já bych si ho přál vidět! Mám tady velký oleandr na zahradě, pořád u něj číhám, ale nic. Musím mít trpělivost. Už bych ho nelovil, jenom bych se kochal.
