I jeden z největších myslitelů všech dob Leonardo da Vinci se mohl mýlit. O mlokovi tvrdil: „Nemá zažívací orgány a neživí se ničím než ohněm, v němž neustále obnovuje svou šupinatou kůži.“
Obojživelník přitom světlo a horko nemá kvůli citlivé pokožce vůbec rád. Obývá vlhké kouty evropských lesů, luk a polí, přičemž se většinu dne skrývá pod kameny a kořeny stromů. Vylézá až za soumraku nebo za tmy, kdy hledá něco k snědku. Na jídelníčku má žížaly, stonožky, brouky, pavouky, slimáky a další pochoutky.
Kouzelná krev
Zatímco většina zvířat se snaží splynout s prostředím, mlok si potrpí na pestrý šatník. Lesklou černou pokožku zdobí výrazné žluté skvrny, které jsou u každého mloka jedinečné podobně jako u člověka otisk prstu.
Některé poddruhy mají skvrny laděné do oranžova nebo do červena. Výrazné zbarvení plní varovnou funkci a říká: Pozor na mě!
Mlok na obranu používá jed, který produkují žlázy nacházející se na ocase, po stranách hřbetu a zejména v zadní části hlavy. Pro člověka není směs toxinů příliš nebezpečná, jen když se dostane do očí nebo na sliznici, může vyvolat silné pálení. Menší živočichové ale tak snadno nevyváznou. Jed jim působí silné křeče, problémy s dýcháním, někdy i smrt.
Přestože je mlok plaché, samotářsky žijící zvíře, jeho zbarvení připomínající žhnoucí dřevo v kontrastu s chladnou kůží odjakživa podněcovalo lidskou fantazii. O mlokovi se zmiňují už staří Řekové, podle nichž uměl hasit oheň. Zvířeti se též říkalo salamander, což je slovo arabsko-perského původu a znamená „žije v ohni“. Ostatně v angličtině se mlok skvrnitý nazývá ohnivý salamandr (fire salamander).
Velemloci jsou v Zoo Praha (která je momentálně uzavřena) k vidění už šest let a vodu milují:
27. května 2014 |
Ve středověku se mlok stal tradiční součástí bestiářů. Říkalo se o něm, že je potomkem draků nebo červem pronikajícím skrz plameny. Tradovalo se, že když obejde strom, otráví jeho ovoce, nebo dokáže vodu ve studni proměnit v jed. Židé pro změnu věřili, že každý, kdo se potře mločí krví, bude ohnivzdorný.
Otestujte se, co víte o méně známých zvířatech: vosách bez křídel či mořském jednorožci |
Školka jen pro otrlé
Naopak na pravdě se zakládá zvěst o mločí dlouhověkosti. Běžně se dožívá 25 let, ale některé odhady mluví až o dvojnásobku. Není divu, že s rozmnožováním a „plnoletostí“ nespěchá.
Samička mloka skvrnitého při kladení larev do vody.
Sameček klade na zem své spermie v podobě speciálního váčku, tzv. spermatoforu, který samička sebere do kloaky, kde se začnou vyvíjet oplozená vajíčka. Mločí matka je má v těle celý následující rok, a teprve během dalšího jara klade živé larvy do mělčin, tůní a potůčků. Je to vlastně jediná chvíle, kdy dobrovolně vleze do vody.
Fakta a zajímavosti o mlokovi skvrnitém:
|
Mlok je také jedním z mála obojživelníků, kteří rodí živá mláďata. V jednom vrhu jich je přibližně čtyřicet, zaznamenány byly i zasloužilé rodičky se sedmdesáti zhruba třícentimetrovými potomky. Mločí školka je však pouze pro otrlé. Zatímco lidský potěr si maximálně přivodí bouli v lítém souboji o oblíbenou hračku, u mloků bují rovnou kanibalismus, kdy větší jedinci s chutí pojídají menší. Není divu, že přeživší larvy rychle rostou a další rok se proměňují v dospělé jedince.
A ještě jedna zajímavost: Navzdory dvouleté březosti dokážou mločí samičky rodit mláďata každý rok. V těle totiž mohou mít najednou různě velké zárodky ze dvou ročníků.
