Guru českého hobby vysílání, to je bezesporu Přemek Podlaha. A nestal se jím náhodou.
Už v roce 1962 vystudoval novinařinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ale vztah k zahradě si začal vytvářet brzy po studiích, když v tehdejší Československé televizi začal uvádět Zemědělský magazín. A jelikož byl pro obrazovku „vlídný“, stal se z něj univerzál, a to z něj udělalo hvězdu pořadu Deset stupňů ke zlaté, kterou si mnoho z nás užívalo ve druhé polovině sedmdesátých let.
„Když přišel nějaký řemeslník k nám domů něco dělat, nedalo mu to a pořád se ptal. Proč takhle a proč ne jinak. Prostě jim do toho mluvil, což spoustě lidí lezlo na nervy,“ vzpomíná jeho dcera Petra Novotná, která dnes působí jako logopedka.
„Třeba můj muž, který je vyloženě manuálně šikovný, to nesnášel a říkal: nekecej mi do toho, nebo si useknu palec,“ říká dcera. Podle ní si však její otec třeba na chalupě, kterou měli od konce šedesátých let, udělal prakticky všechno sám.
Zvlášť když tehdy neexistovaly služby jako dnes, kdy si veškeré práce můžete objednat. „Navíc táta nebyl na chození do hospody, kde šikovného řemeslníka často můžete sehnat. A také v těch místech stejně žádné hospody nebyly,“ směje se.
Nechtěl psát o politice ani sportu. Začal zemědělstvím
Jak se octnul v médiích?
Původně vystudoval žurnalistiku, ale politice se nechtěl věnovat, sport ho nebavil, móda ho nezajímala. Navíc na přelomu 50. a 60. let to byla docela třaskavá doba, tak zakotvil u zpravodajství ze zemědělství a začalo to tím, že se objevil na obrazovce Zemědělského magazínu. A nějak si ho vybrali do toho pořadu Deset stupňů ke zlaté.
Tím se prosadil jako moderátor vědomostních pořadů, jakými byly Osmička nebo Kostky jsou vrženy. Bylo pro něj typické to, že na obrazovce vůči soutěžícím nepůsobil agresivně, což měli mnozí diváci rádi.
2. ledna 2015 |
Jak začal ten slavný Receptář?
Táta si pořad Receptář vlastně vydupal ze země, protože to bylo jeho vysněné dítě. V podstatě si ho vymyslel sám. Chtěl pořad, který by se týkal koníčků a dalších zájmů, a zároveň takový, který by mohl s diváky interagovat.
Vzpomínám, jak chodil po obýváku, to bylo na konci osmdesátých let, kdy jsme bydleli ještě v Braníku, a říkal: jak by se to asi mělo jmenovat? Nápadník, Receptářovník? A já říkám: co tam bude? No to budou nápady od těch diváků a já budu s odborníky řešit, jak to mají správně dělat, a tím to předáme ostatním divákům,“ vzpomíná na úplný zrod.
Variant Receptáře bylo víc
Pak přišel rok 1989 a tatínek vymyslel variantu Receptáře pro podnikavé, kdy mohli čeští „vynálezci“ předávat své nápady lidem, kteří by se mohli ujmout skutečně sériové výroby. Něco jako moderní pořad Den D.
V tom právě vidím jeho genialitu. Když doba pokročila, neustrnul nikdy v tom, co je už pohodlně zavedené. Takže přibyl Receptář na každý den, na neděli, pak časopis. Na výstavách se soutěžilo o Jablko roku, které vymyslel, o Nejkrásnější velikonoční kraslici.
Podruhé se oženil
Jak jste se vyrovnávala se ztrátou maminky?
To bylo v roce 1986, co byste asi hádal? Táta zůstal zůstal sám. Až během práce na některém z pořadů přeskočila jiskra mezi ním a jeho pozdější druhou manželkou Kateřinou Kalendovou. Ta mu vytvářela hlavně domácí zázemí, ale hodně mu pomáhala i při tvorbě. A pro nás tehdy už vlastně dospělé děti to znamenalo, že si našel blízkou osobu.
Byl vůdčí silou pro směřování pořadů a vymýšlení scénáře, ale k tomu je potřeba i hodně organizační a produkční práce kolem. Kateřina byla navíc vystudovaná herečka, takže se mohla na pódiu a před kamerou na všem podílet.
Vidíte rozdíl mezi starým Receptářem a jeho novodobou verzí?
Rozdíl mezi starým „přemkovským“ Receptářem a novými díly vidím hlavně v tom, že noví lídři jsou sice výborní herci, ale můj otec byl duší toho pořadu. Myslím, že byl strašně kreativní, v podstatě myslel na tu práci ve dne v noci. A dokonce i v době, když už byl hodně nemocný, říkal: počkej, já až se uzdravím, uděláme to a to. Bohužel už k tomu nedošlo.
Našel se v přírodě
Byl spíš městský, anebo venkovský typ?
Táta prožil poslední léta v Ládví za Prahou, kde postavil dům. My měli sice chalupu, ale tím, jak přibývala práce, bylo čím dál méně času na ni jezdit. Takže když se přestěhoval do Ládví, udělal si milované prostředí kousíček od Prahy a práce. Do Prahy vyjížděl za prací, ale v Ládví to miloval.
A když se nám s manželem podařilo postavit si domek kousek od něj, bylo perfektní, že jako děda si mohl užít vnoučat, protože je to, co by kamenem dohodil.
Prý hodně rád houbařil?
K domu patří i velká zahrada, houby na dosah, ostatně je faktem, že slavný houbařský expert Miroslav Smotlacha byl jeho kamarád. Takže houby nejen rád sbíral, ale i jedl.
Miloval smaženice, omáčky, houbový guláš, kulajdu, bramboračku. Znal houby opravdu dobře, a když přinesl košík z lesa, nebyly tam jen třeba hříbky, ale pestrá směs všech možných druhů. A houby učil znát i nás děti.
Táta miloval práci na zahradě. Před květinami dával přednost zeleninovým záhonkům a jednotlivé druhy zeleniny si vyloženě hýčkal. Dával si pozor, kdy je potřeba je zastínit, kolika stupňům a kdy je vystavit, podle toho je přenášel z místa na místo, aby se jim dobře dařilo. Jako kdyby zkoušel „na vlastní kůži“ to, co odposlouchal od odborníků z vlastního pořadu. A kupodivu se mu to díky jeho perfekcionismu vedlo docela dobře.
