Poctivý základ je vždycky fajn, jenže i tradice chce trochu svěžího větru, jak se v premiérovém díle Ano, šéfe! snaží Zdeněk Pohlreich vysvětlit majitelům rodinné hospůdky na břehu Vltavy ve Vyšším Brodě u Českého Krumlova. Podle něj je totiž paní kuchařka, na které jejich kuchyně stojí, v tradicích zapikolovaná až moc.
Podle manželů Sípalových však jejich hospůdka ztratila klientelu jen kvůli konkurenci v podobě obří půjčovny lodí a raftů, s kempem a osvěžovnou. Pan Sípal to pak sám za sebe v rodinné hospodě vzdal a začal dojíždět za prací do sklárny do Rakouska, aby manželce pomohl rodinnou hospodu dotovat a trochu ji i vylepšit. Což se jen tak nevidí.
Podle šéfa, který se ve vodáckém kraji kolem Vyššího Brodu trochu porozhlédl, ale není zakopaný pes ani tak v konkurenci, jako ve strachu z jakýchkoliv změn. Protože právě těch se tu podle něj bojí a přitom je potřebují. „Jestli seš jedna hospoda mezi 40 nebo 50, je jedno. Protože záleží, jaká hospoda seš ty,“ konstatuje šéf v díle, který Prima odvysílá ve čtvrtek večer.
Chce to nebát se změn, za sladkou odměnu to stojí
Sípalovi, pocházející ze staré vorařské rodiny, totiž v podstatě mají štěstí. Mají na čem stavět a v kuchyni mají lidi, které vaření baví a vaří dobře. Stačí je jen trochu posunout, aby byli něčím výjimeční, ať se to paní kuchařce líbí nebo ne.
Ona má sice pravdu v tom, že se vodáci potřebují hlavně pořádně nadlábnout. Ale šéf, který se na její kuchyni dívá z odstupu svých zkušeností, také ví své. A vidět ho, jak drží tvrdohlavou zkušenou kuchařku-tradicionalistku kolem ramen se slovy: „Ono se to možná nezdá, ale my vám chceme pomoct,“ má svoje kouzlo.
Osazenstvo kuchyně se mu podvolí. Ono také není nic jednoduššího. Zahradu plnou zeleniny a bylinek mají přímo u nosu, stačí se naučit pár fíglů, jak je v kuchyni využít a s čím nakombinovat. Přitom se dá stále vycházet ze základů české kuchyně: brambory, uzené, plněné knedlíky s cibulkou. Ale tak, aby to mělo šmrnc.
Musíte o sobě dát vědět a najít odvahu ke změnám
A rezervy tu nejsou jen v kuchyni. Majitele Pohlreich vytáhne na raft, protože je potřeba se na svoji hospodu podívat také z vody, z pohledu vodáků, kteří ji míjejí. A to i proto, že přímo u břehu u hospody chybí jakékoliv molo a pořádný ukazatel.
„Musíte jít těm lidem víc na ruku, aby měli snadnou možnost z lodi vystoupit a ochutnat vaši dobrou domácí kuchyni. Ale k tomu ještě potřebujete jedno dvě jídla, pro který se proslavíte,“ radí, jak se hnout z místa a znovu dostat hospodu U hastrmana do hry a do povědomí.
Aby to bylo manželům Sípalovým úplně jasné, hned u jezu - kterým projíždějící ječící skupinky či rodiny na raftech - Sípalovým názorně vysvětluje: „Podívej, k tomuhle jezu všichni připlouvaj a všichni se trochu bojej. To je úplně stejný jako vy v tom kšeftě, když se trochu bojíte, že to špatně dopadne. Ale ta odměna za to - že si dodám tu odvahu a proplavu to, a že jsem se nepo... - je přece sladká.“
Manželé Sípalovi si zřejmě řekli, že když strach ze šlajsny překonal šéf, tak to oni v hospodě dají také.
A když už má oba majitele pěkně na lopatě, ještě pořádně tne do živého: „Taky jsem vyrostl na těch hospodkých blafech, ale chce to moderní jídlo: víc zelenýho, lepší rýži, větší talíře,“ dodává jim odvahy a vysvětluje, že jen ten, kdo je něčím výjimečný, je také zapamatovatelný. Tak aby si ten strach i sladkou odměnu zažil také, vezmou ho Sípalovi na šlajsnu, přestože bez servítek varuje, co s ním udělá.
Do hospody u Hastrmana ve Vyšším Brodě se pak šéf vrátí po měsíci, začátkem září, kdy už sezona u řeky zvolna skomírá. Po jídle se mu v dobrém slova smyslu vybavují vzpomínky na kuchyni, jakou zažil v mládí. A pro tohle se podle něj tahle hospoda v kraji neztratí.
„Mně se hrozně líbí, že jsme se na něčem domluvili a tys to udělal. Protože to není úplně obvyklý,“ loučí se nakonec šéf s majitelem, který díky jeho návštěvě pochopil, že i konkurence může být fajn a přínosná. Že člověku může pomoci posunout se někam dál. Že je potřeba zůstat otevřený a třeba i začít uvažovat o nějaké spolupráci. Zvlášť, když je tou konkurencí starý kamarád.
